Článek
Vysvětlili jí, že přes silnici je bar a tam cigarety dostane koupit.
To jsem ale odbočil od sebe.
Přijel chlap s autem, co mě měl odvézt. Jenže páni policajti zjistili, že nemají razítko, které má být na předávacím dokumentu . Nakonec to vyřešili tak, že se pro razítko zastaví cestou na okrese. Já pořád plakala, nešlo to zastavit-dali mě pás s poutavá jak nějakému těžkému zločinci. Jeli se mnou dva policajti a šofér, opravdu jak s těžkým zločincem. Já jen příliš milovala svého manžela a podepsala jsem doklady, protože jsem mu věřila. Ale k tomu se vrátím později, v jiné kapitole.
Celou cestu jsem tichounce plakala…
Před Brnem zjistili, že nevědí jak se do Bohunic dostanou a jak se do věznice dostanou. Po ptaní se kolemjdoucích a delším bloudění to konečně našli.
Ve věznici bylo všechno jak ve snu. Přes slzy jsem skoro neviděla. Přivedli mě do malinké místnosti, kde seděli tři nebo snad čtyři dozorci-nebo jak se jim vlastně říká a ještě přišla jedna dozorkyně. Protože zjistili, že mám hodně léků a lékařských zpráv a i když už bylo po osmé hodině, domlouvali se, že radši zavolají doktora.
Musela jsem jít s dozorkyní do ordinace, kde jsem doktorovi vysvětlila svůj zdravotní stav a na co které léky jsou. Přes pláč to šlo dost těžko a pomalu. Doktor se mě zeptal kolik jsem vyfásla- 60 měsíců-zeptal se mě jak se cítím. Na mou odpověď, že k dané situaci vcelku normálně řekl, že to jsem dobrá. Odpověděla jsem mu, že tím, že bych si hodila mašli - či něco podobného, bych nic nevyřeší. Podíval se na mě a říká ,,to máte vlastně pravdu". Nebylo to sice pravda, že se cítím dobře, ale co jsem mu měla říct. Přes pláč a slzy jsem ani mluvit moc nemohla asi to bylo dost groteskní pro druhé, pro mě rozhodně ne. Byla jsem kousíček od toho abych se zhroutila.
