Článek
V předškolním věku mě nejvíc bavilo hledat kešky na haldách uhlí v sousední elektrárně. Kouřila nám bezostyšně do oken. Rodiče ale měli vystaráno a nadšení jim opadlo až po návratu horníka ze šichty.
Tím ale romantika nekončila. Následovalo zažehnutí věčného ohně ve sklepě pod kotlem, překýblování ohřáté vody do plechový vany a následně vynošení do sklepního kanálku, z neznámých důvodů umístěného metr nad úrovní podlahy.
V době rudého gentlemana a jeho bílého bratra s neomylnou opakovačkou, žádného kluka nelákalo stát se předákem nebo dokonce vyznamenaným úderníkem. Jediným cílem bylo vzít v boji s bledými tvářemi spravedlnost do vlastních rukou, kdy každý toužil položit život za práva indiánů nebo aspoň kamarádit s Nšoči, a tak i řadový uhelný indián musel být vyzbrojen minimálně tomahavkem. Kdo však chtěl velet vyšší jednotce, ani s lukem nevystačil.
Zabezpečení ohnivé vody ještě nebyla v našem věku podmínka, ale nutně musel vlastnit pušku. Štěstí mi přálo a na bílém trhu jsem vydražil nefunkční vzduchovku. Jmenování kmenovým náčelníkem bylo jen otázkou prvního zasedání Rady starších. A šlo to i bez koní, stejně by se jim nohy do lignitu bořily. Asi proto jich dnes pod sebou sedlám stádo. No prostě krásný život normálního, vyrovnaného indiána.
Zásadní změna přišla nástupem do první třídy, kdy péro z čelenky vystřídalo pero psací. Že do věčných lovišť putovalo oslovení náčelníku Mlčící puško, dejme tomu. I pokřikováni šiško piško jsem zvládal s noblesou, ale nezhojitelnou ránu způsobilo odborný nařízení předělávat leváky na praváky. Ach jo, už jenom trefit se pravou rukou do kalamáře byla výzva. Ale i plnicí pero umělo slohovou práci natolik ukryt pod nánosem kaněk, že moje hluboké myšlenky nešlo předat lidstvu ani soudružce učitelce. Jako by tehdejší heslo Kupředu levá, zpátky ni krok, nejednou neplatilo.
Zlozvyk, žužlat druhý konec tužky, otec vyřešil efektivně. Napovím, že jsme měli slepice.
A tak neustálým pendlováním psací potřeby z levý do pravý jsem postupně zblbnul. Dodnes nevím, která strana je levá či pravá a mojí navigací je pouze ukazováček, pač džípíesku nepoužívám. Ta sice někdy umí neomylně nalajnovat cestu z bodu A do bodu B, ale daní je ztráta poznat formou bloudění doposud neznámá místa.
Naštěstí jedna ze základních sedavých činností nebyla výukou korigována, protože až do této strohé místnosti kompetence novátorů nesahaly. Nebylo jasné, jak je uplatňovat. S tužkou to bylo naopak snadné, tu mi strkali s pohlavkem z levé do pravé.
Díky moudrému školství jsem dokonale předělán. Píši pravou, lžíci i příbor držím podle mentální situace, aniž bych věděl, jestli dobře, a to úplně všechno ostatní dělám naštěstí výhradně levou. Je další neskonalou zásluhou tehdejšího výchovného programu, že mě nenutil držet v pravé i nástroje.
Ani nevím, jestli tato hloupost měla nějaké oficiální zdůvodnění nebo si to soudruzi jen tak vymysleli.
