Poslední velká svatba staré Evropy

Nad zámkem krouží letadlo, ve škole spí četníci a malá obec jižně od Vídně je samý prapor. Druhý den, 21. října 1911, sem přijíždí jedenaosmdesátiletý císař: jeho prasynovec se žení. Nic nenasvědčuje tomu, že ženich bude za pět let císařem a nevěsta císařovnou. A zámek, kde si řekli své ano, je dnes ženskou věznicí. První díl seriálu o posledním rakouském císařském páru a jeho rodině.

Ráno 20. října 1911, den před svatbou, se nad zámkem ve Schwarzau am Steinfeld objevilo letadlo. Podle školní kroniky zakroužil „domácí aviatik Illner“ se strojem typu Taube nad zámeckými střechami a přistál na nedaleké louce. Přišel se na něj podívat i ženich. Odpoledne přeplula po nebi ještě vzducholoď. Kronikář ji zapsal jako „Parsefal“, nejspíš šlo o typ Parseval.

Ten obraz se k celé události hodí: nad hlavami stroje, které tehdy ještě budily úžas, a dole svatba, jaká se mohla konat o sto let dřív.

Obec ležící asi šedesát kilometrů jižně od Vídně se oblékla do praporů, girland a slavobrán. Děti měly prázdniny navíc: od 18. do 23. října se neučilo, protože ve škole bylo ubytováno čtyřicet četníků. Zámek patřil Bourbonům-Parmským, nevěstin otec vévoda Robert ho koupil v roce 1889.

Jak přesně dorazil císař, se prameny rozcházejí. Podle dobové reportáže přijel ve svatební den kolem jedenácté dopoledne automobilem a lidé ho vítali ovacemi. Maďarský tisk píše o zvláštním vlaku. Obojí může platit – z vlaku mohl starý pán přesednout do auta. Jistě to ale nevíme.

Kdo byli ti dva, kvůli kterým se do vesnice sjelo tolik korunovaných i nekorunovaných hlav?

Karel František Josef se narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug nad Dunajem jako syn arcivévody Otty a Marie Josefy Saské. Císař František Josef byl jeho prastrýc. Rodiče se povahou nemohli lišit víc. Matka byla zbožná a uzavřená a vychovávala chlapce hlavně ona. Otec, „krásný arcivévoda“ Otto, byl známý spíš svými skandály.

Dětství prožil na Persenbeugu, ve vile Wartholz v Reichenau an der Rax a v posádkových městech, kam armáda posílala jeho otce. Matka dbala na víru a cizí jazyky. V uherské Šoproni ho od roku 1895 učil náboženství dominikán Norbert Geggerle. K Šoproni se váže i zbožná legenda: voršilka Vincentia Fauland prý předpověděla, že chlapec bude jednou císařem a bude hodně trpět, a kolem ní vznikl modlitební kroužek. Ten kolem roku 1895 opravdu vznikl. Samotné proroctví ale známe jen z podání Ligy modliteb za císaře Karla, která se zasazuje o jeho svatořečení.

Po domácích učitelích chodil v letech 1899–1901 do vídeňského Skotského gymnázia a později studoval v Praze, ovšem jen jako mimořádný posluchač: členové panovnického domu tehdy akademický titul získat nesměli. Mezi jeho pražskými učiteli bývají uváděni národohospodář Albín Bráf a historik Jaroslav Goll. V šestnácti letech oblékl, jak bylo v rodu zvykem, uniformu poručíka hulánského pluku č. 1, jehož čestným majitelem byl jeho otec.

Koruna se ho dlouho netýkala. Měl ji zdědit strýc František Ferdinand d'Este. Ten se ale zamiloval do hraběnky Žofie Chotkové, podle dvorních pravidel ženy nerovného původu. Aby si ji mohl vzít, musel se 28. června 1900 za své budoucí děti vzdát nároku na trůn. O tři dny později se v Zákupech oženil. Když 1. listopadu 1906 zemřel Karlův otec Otto, posunul se devatenáctiletý Karel na druhé místo v nástupnictví. Stal se následníkem následníka. Protože se ale počítalo s dlouhou vládou Františka Ferdinanda, byla to ale vyhlídka hodně vzdálená.

Zatím tedy sloužil v armádě. Od roku 1908 u 7. (lotrinského) dragounského pluku v Brandýse nad Labem, kde bydlel na zámku.

Zita se narodila 9. května 1892 ve vile Borbone delle Pianore v Toskánsku, nedaleko Luccy a přímořského Viareggia. Proto se v pramenech jako její rodiště objevuje jednou Pianore, jindy Camaiore nebo Viareggio. Vždy jde o tutéž vilu.

Její otec Robert I. byl posledním vládnoucím vévodou parmským – o trůn přišel jako dítě, když se sjednocovala Itálie. Matka Marie Antonie pocházela z portugalského rodu Braganza. Robert měl ze dvou manželství čtyřiadvacet dětí. Početná rodina se stěhovala mezi Pianore a Schwarzau a doma se mluvilo hlavně francouzsky, s otcem často italsky, s matkou zčásti německy.

Okolí Schwarzau tehdy obývala zvláštní společnost. Jako hosté Františka Josefa tu žili sesazení panovníci a jejich stoupenci – španělští karlisté ve Frohsdorfu, portugalští miguelisté v Seebensteinu. Tenhle svět „vyhnaných králů“ Zitu poznamenal na celý život. Vyrostla z ní legitimistka, pevně přesvědčená, že panovnickým rodům trůn patří, ať se děje cokoli.

S Karlem se znali odmalička. Rodiny byly sousedy i příbuznými: Karlova nevlastní babička Marie Terezie z rodu Braganza, třetí manželka jeho děda Karla Ludvíka, byla rodnou sestrou Zitiny matky.

V letech 1903–1908 žila Zita v penzionátu salesiánek v bavorském Zangbergu. Učila se tam jazyky, matematiku, zeměpis, dějepis, přírodopis a hudbu, ale také šít a štupovat. V roce 1907 jí zemřel otec. Potom pobývala u benediktinek ze Solesmes, které tehdy žily v exilu na anglickém ostrově Wight. Byla mezi nimi i její babička z matčiny strany, Adelheid z Löwenstein-Wertheim-Rosenbergu. Ostrovní klima ale Zitě nesvědčilo, a tak ji rodina poslala na léčení do Františkových Lázní.

Tady se s Karlem setkali znovu, poprvé jako dospělí. Kdy přesně, se prameny neshodnou: část uvádí rok 1908, jiné rok 1909. Zbyla po tom hezká drobnost. Podle dobového maďarského tisku poslal starosta Františkových Lázní páru později fotografii místa, kde se spolu procházeli, a to místo pak dostalo Zitino jméno.

Byla to láska? Životopisy se v tom shodují téměř jednohlasně. Jenže velkou část z nich napsali lidé blízcí rodině nebo vznikly kvůli blahořečení. A Zita přitom splňovala všechno, co dynastie potřebovala: byla katolička ze starého panovnického rodu, jehož trůn už neexistoval, takže sňatek nehrozil diplomatickými komplikacemi. Portál Die Welt der Habsburger dokonce píše, že na Zitu „padla volba“ císaře. Kolik bylo v tom svazku citu a kolik kalkulace, z pramenů nevyčteme. Nejspíš se obojí šťastně sešlo – ale to už spekulujeme. Ale na druhou stranu - Karel byl štramák a Zita byla krásná. Přesvědčivě to dokazují dobové fotografie. Mohli se do sebe nezamilovat?

Zasnoubili se 13. června 1911 v kapli vily v Pianore, jen v rodinném kruhu. Karlovi bylo třiadvacet, Zitě devatenáct. Ženich pak brzy odjel do Londýna na korunovaci Jiřího V. (22. června 1911). Zatímco se sepisovala svatební smlouva, Zita se ve Schwarzau podle dobového tisku učila maďarsky a česky. Ve Vídni na Kärntner Straße jí ušili svatební šaty i výbavu a vystavili je, aby si je mohla prohlédnout veřejnost.

K zásnubám se váže i slavná historka. Papež Pius X. prý Zitě při audienci předpověděl, že si vezme následníka trůnu. Když namítla, že následníkem je František Ferdinand, trval prý na svém. Příběh pochází ze Zitina pozdějšího vyprávění a šíří ho hlavně zdroje spojené s jejím blahořečením. Ani ty se neshodnou na datu, jedna verze uvádí 24. června 1910, tedy ještě před zásnubami. Je to rodinná tradice, nemáme to nijak doložené

Svatební dary se vystavovaly ve zvláštním salonu zámku a podle maďarského tisku bylo na co se dívat. Od Karlovy matky dostala nevěsta brož s brilianty, od Františka Ferdinanda prsten s diamanty a rubíny. Pius X. poslal v ozdobném rámu kopii Leonardova Krista z milánského kláštera Santa Maria delle Grazie – jemnou narážku na její celé jméno, Zita Maria delle Grazie. Od ženicha dostala perlový náhrdelník o dvaadvaceti řadách. Svou trochu přidal i kapelník pěšího pluku č. 67 Hermann Dostal: složil „Zitin valčík“ a císařskou fanfáru.

Kaple byla malá: dobové zprávy shodně uvádějí sedmdesát pozlacených židlí pro hosty a vlevo před oltářem křeslo pro císaře. Ženich vešel mezi Františkem Josefem a svou matkou. Nevěstu přivedla matka Marie Antonie spolu s Jaimem Bourbonským, „vévodou z Madridu“ a karlistickým pretendentem španělského trůnu. Oba byli zároveň jejími svědky. Za ženicha svědčili saský král Fridrich August III., Karlův strýc z matčiny strany, a arcivévodkyně Marie Josefa. Mezi hosty seděl i František Ferdinand.

Obřad vedl Gaetano Bisleti, papežský majordomus a osobní vyslanec Pia X. Kardinálem, jak ho některé prameny k tomuto dni chybně titulují, se stal až o pět týdnů později. Karel měl na sobě uniformu lotrinských dragounů s Řádem zlatého rouna, Zita šaty ze slonovinového saténu se stříbrnou výšivkou a vlečkou posetou bourbonskými liliemi, ve vlasech diamantovou čelenku od císaře.

A pak přišla chvíle, kterou si obecní kronika zapsala: nevěsta řekla své ano velmi nahlas a francouzsky: „Oui“.

Venku zatím čekala vesnice. V půl jedné se do zámeckého parku nahrnuli lidé ze Schwarzau a okolí a provolávali slávu císaři i novomanželům. Zpívalo osm set školních dětí. V jednu hodinu začal v Tereziánském sále slavnostní oběd u pěti stolů a císař pronesl přípitek. Jeho přesné znění neznáme. Zachovala se z něj jen krátká věta: „Bůh chraň a ochraňuj arcivévodu Karla a arcivévodkyni Zitu“, maďarský tisk otiskl delší verzi, kterou ovšem známe jen ze zpětného překladu. Ještě týž den byl ženich povýšen na majora.

Z celého dne se dochoval i krátký film, jeden z mála filmových záznamů ze soukromého života císařské rodiny. Historik Erich Feigl později ten den nazval „poslední velkou svatbou Evropy“. Dá se to brát jako nostalgie, nicméně je to realita. Jen o pár let později ležel Karlův a Zitin svět v rozvalinách. Koho by to tenkrát napadlo?

První dny strávili novomanželé ve vile Wartholz, kterou postavil Karlův děd Karel Ludvík. Svatební cesta pak podle jedné německé monografie vedla přes Jižní Tyrolsko a Terst a lodí do Dalmácie a dál do Mostaru.

V listopadu 1911 je slavnostně přivítal Brandýs nad Labem. Městská pamětní kniha i dobový tisk líčí Karla jako oblíbeného důstojníka, který s místními mluvil česky. Bakalářská práce z Univerzity Karlovy, která tyto prameny prošla, ale střízlivě připomíná, že anekdoty o jeho dobrotě je třeba „brát s určitou nadsázkou“. Že si k městu vytvořil vztah, naznačuje i to, že tamní zámek v roce 1917, už jako císař, koupil.

Na jaře 1912 přeložili dragouny do východní Haliče, do Kolomyje na dnešní Ukrajině, a Zita jela s manželem. Na podzim se vrátili a 20. listopadu 1912 se ve vile Wartholz narodil první syn Franz Joseph Otto. Jméno po prastrýci-císaři lze chápat jako gesto vůči hlavě rodu. Svět ho později znal jako Otta Habsburga, dlouholetého europoslance a spoluorganizátora Panevropského pikniku v roce 1989.

Karel pak nastoupil jako major k pěšímu pluku č. 39 ve Vídni a rodina se přestěhovala do zámku Hetzendorf nedaleko Schönbrunnu. Tam se 3. ledna 1914 narodila dcera Adelheid. K politice ale starý císař mladého prasynovce nepouštěl: Karel měl nejdřív projít všemi vojenskými stupni. Z hlediska historie to bylo rozhodnutí, které se později ukázalo jako chyba.

V neděli 28. června 1914 byli Karel a Zita ve vile Wartholz. Zprávu ze Sarajeva jim podle dochovaných informací přinesl telegram u oběda: toho dopoledne zastřelil Gavrilo Princip Františka Ferdinanda a jeho ženu Žofii. Později se vyprávělo, že si tu scénu pamatoval i malý Otto. Bylo mu ale devatenáct měsíců, takže je na místě opatrnost.

Co následovalo, je jisté. Podle habsburských domácích zákonů se šestadvacetiletý Karel v tu chvíli stal následníkem trůnu. František Josef, který den předtím odjel na letní pobyt do Bad Ischlu, se okamžitě vrátil do Vídně a na nádraží v Penzingu ho vítal právě Karel. Bylo to „jasné znamení pro veřejnost“: říše má nového následníka.

Připravený na to nebyl. Do války zbýval měsíc. Co se jeho předchůdce učil celé roky, musel Karel dohánět za pochodu. A za necelé dva a půl roku už byl císařem.

Karel mezi hlavním stanem a frontou, Zita v lazaretech, smrt starého císaře 21. listopadu 1916 a korunovace v Budapešti 30. prosince 1916. A otázka, kterou si historici kladou dodnes: měl mladý panovník ještě vůbec šanci?

Psáno za pomoci AI