Můj život na home office, rok první

Je tomu právě rok a pár týdnů, co má rodina s nemalým úsilím završila náš návrat ze zahraničí. Důvody zde nebudu rozebírat, nebylo to úplně snadné rozhodnutí, ale stojíme si za ním. A já zároveň s tím přešel na home office - to byla jediná možnost, jak si zachovat práci. Tedy, ne že by to byla nějaká špatná možnost, to netvrdím. Home office má výhody, které si asi každý dokáže představit, takže nemá cenu se o tom moc rozepisovat. Jen to prostě nebyla ta hlavní motivace, protože těch předchozích 18 let mi dojíždění do kanceláře nijak nevadilo.

Jako skoro u všeho v životě, i u home office se za výhody platí nějakými nevýhodami. Jaké to jsou? Když jsem se zeptal umělé inteligence (protože je rok 2024 a používat AI je moderní a „lit“), navrhla tyhle:

Technické problémy přejdu. U ajťáků je věcí cti, že si je sami bravurně pořeší. Pokud mají nějaké potíže a musí hledat nápovědu na internetu nebo se radit s kolegy, stejně vám to nepřiznají. Já jsem všechno hravě zvládl sám.

Co komunikace a spolupráce? To zas nebyla tak velká změna. V naší mnichovské kanceláři se stejně velká část problémů řešila přes online chat, protože šlo o moderní open space - ti, kdo ho zažili, asi už ví, co myslím. Pro ostatní dodávám na vysvětlenou (co to je open space, si případně vygooglete), že v tomhle prostředí byla velká část spontánních konstruktivních pracovních rozhovorů zakrátko ukončena vmísením se někoho nezúčastněného se žádostí, abychom se s hovorem pokud možno přesunuli někam do patřičných míst, protože on se tu snaží pracovat. Můj dar od přírody, protivný pronikavý hlas, efekt ještě trochu urychloval. Takže pracovně jsem v tomhle směru o moc nepřišel. A videokonferenční technika je pokročilá, a je v naší firmě asi v každé konferenční místnosti, takže u meetingů jako bych byl, snad kromě těch neformálních na téma „různé“.

To mě přivádí k bodu „sociální izolace“. Tady, přiznám se, mi trochu chybí ranní pokecy s kolegy o všem možném, kde jsem se leccos dozvěděl i o jiných zemích, a které jsem s oblibou uzavíral slovy „pojďme teď chvíli předstírat práci“. I na tom chatu se občas nějaké nepracovní téma rozjede, ale není to úplně ono. Vynahradit si to můžu při občasných pracovních cestách za kolegy. Za poslední rok jich bylo asi pět. Jak jsem dřív neměl cestování rád, vzal jsem ho teď víc na milost. Ovšem je to chabá náplast - pět týdnů ročně, to není jako čtyřicet pět týdnů.

Co tam máme dál? Jestli se mi prolíná práce a osobní život? No jéje. Akorát když to chci vnímat pozitivně, říkám tomu flexibilita, ale jde o stejný princip. „Jsem přece doma“, takže jsem na řadu věcí ta nejvhodnější osoba. Dopolední nákupy (to je v obchodech méně lidí), vyzvedávání balíčků, někdy být doma s nemocnými dětmi, měřit jim teplotu, připomínat léky, vyzvednout oběd, a podobně. Jídlo taky nějaký čas vezme, když si ho musíte ohřát nebo rovnou uvařit. Samozřejmě, můžu si teď snáze zajít do kavárny, hospody nebo si jít zaběhat (když není žádný meeting), ale musí mi na to zbývat čas. Někdy se mi i zdá, že někteří lidé v mém okolí zapomínají či se přímo zdráhají uvěřit, že i doma doopravdy musím pracovat. To jsou pak často ty „rušivé elementy“.

Když už jsem zmínil to běhání, ohledně „ergonomie a zdraví“ z toho seznamu od AI jsem měl velké plány. Ve starém office sice byla i posilovna, ale já tam skoro nikdy nebyl, protože bych přišel o to později domů, a ještě si musel brát s sebou navíc ručník a věci na převlečení. Ale chodil jsem aspoň na masážní židle. Takže jsem si při stěhování naplánoval, jak si na home office sestavím individuální sportovní program sestávající z kombinace běhů a různých druhů posilování včetně nějakých kalistenických prvků a rozjedu to a hodím se do formy, možná budu dokonce i „ripped“. Poprvé jsem myslím vyběhl v březnu, vrátil se záhy, vynadal si, že nesmím věřit nějakému blbému meteorologickému lidovému dělení měsíců na jarní a zimní namísto sledování reálných teplotních dat, a posunul jsem začátek běhů až na květen. V květnu jsem pak dostal COVID. Po příkladné rekonvalescenci, kdy jsem se ze zdravotních důvodů šetřil i v červnu, jsme s rodinou strávili většinu letních prázdnin na různých dovolených, a od září jsem začal na manželčinu žádost chodit do posilovny se synem, který čelil podobné situaci: jako náhradu za svůj někdejší fotbalový kroužek DJK Fasangarten zvolil mezi dnešní mládeží stále oblíbenější „bedrotting“. Matka mu to ovšem jako mimoškolní tělesnou aktivitu odmítla uznat. No a kvůli téhle své nové rodinné sportovní činnosti jsem usoudil, že původní plán stejně musím komplet předělat, aby se mi to spolu nějak nebilo, a už několik měsíců mám rozpracovaný nový koncept, nebo spíš koncept konceptu. Myslel jsem to zkrátka dobře a dopadlo to jako vždycky.

Teď už zbývá jen to poslední a snad nejdůležitější: motivace a disciplína. Pokud jste někdo sledovali tematiku home office v kontextu globálních korporací, motivace a disciplína je velký strašák. Po krátkém období „homeofficového optimismu“ během doznívání pandemie nastal rychlý obrat a home office upadl v těžkou nemilost. CEO korporací jej často podezřívají z toho, že způsobuje odcizení členů týmu, apatii a postupnou ztrátu produktivity a inovativnosti. Jistý slavný miliardář a multi-CEO, který to teď dotáhl až na poradce prezidenta, home office dokonce považuje za nemorální (ale mimochodem dát hafo peněz na prezidentskou kampaň a dostat za to politickou funkci mu přijde cajk). No a když se na home office začala mračit má globální korporátní máma a vyhlásila moratorium, zastihlo mě to už uprostřed příprav stěhování zpět na Moravu, a s tou změnou nálady jsem nepočítal. Nakonec se mi naštěstí podařilo si vybojovat (případně, v závislosti na úhlu pohledu, vyvzdorovat a vyškemrat) u vedení korporace výjimku. Takže, abych se konečně vrátil k věci, motivaci mám zatím vysokou, protože jednak si chci sám dokázat, že home office funguje, jednak trochu počítám s možností, že mě tu po očku sledují, jestli to náhodou přece jen nebyl blbý nápad. Beru to tak, že se musím snažit za možnost home office pro všechny i do budoucna.

Jasně, já vím. Pro všechny asi těžko. Na home office nemůžou třeba tovární dělníci, učitelky (kromě pandemií, že), lékaři a zdravotní sestry, taxikáři, prodavačky v obchodech… aspoň zatím ne. Kdo ví, co budoucnost přinese. Například lékařství už se dá na dálku dělat aspoň trošku.

Třeba je home office opravdu trochu nemorální. I když různá další zaměstnání taky mají nějaké speciální výhody, tak například zaměstnanci drah jezdí zdarma vlakem (nebo aspoň kdysi to tak bylo), učitelé mají o něco více volna, řidiči kamionů si zas snadno nakoupí v zahraničí nebo kde chtějí. No jo, chápu, že to je dost slabý výčet. Třeba by něco lepšího napadlo vás. Věřte mi, občas na to myslím, jaký jsem to vlastně privilegovaný dobytek v teple na home office, i přes všechny ty shora umělou inteligencí uvedené problémy, a zda bych se neměl kát. Zatím jsem to pořešil tak, že jsem se dobrovolně přihlásil na pravidelné sekání trávy okolo našeho bytového domu za pár stovek. Můžu tak vlastně tvrdit, že pracuju „mimo jiné“ manuálně v terénu. Chytré, ne? Snad mi za to nikdo z technických služeb města nedá po čuni.