Článek
O království které si zvolili samo sebe za Trest
Kapitola: Zasedání, které se nikdy nestalo
Zasedací místnost na Úřadu vlády. Dlouhý stůl, na něm voda, káva a jeden rohlík, který tam leží od minulé vlády a nikdo ho nechce vyhodit, protože „by to mohlo vypadat, že plýtváme“.
Premiér Babiš vejde, sedne si do čela a bez pozdravu spustí:
BABIŠ: Tak co máme dneska? Doufám, že něco pozitivního. Negativní zprávy mi noste až po volbách.
HAVLÍČEK: Pane premiére, máme menší problém. V rozpočtu nám chybí sto dvacet miliard.
BABIŠ: To není problém, to je příležitost. Když nám chybí sto dvacet miliard, tak jsme ušetřili sto dvacet miliard, které jsme nemuseli utratit. Chápete? My jsme geniální.
SCHILLEROVÁ: Přesně. Já jsem to tak i napsala do tabulky. Sloupec se jmenuje „strategická absence financí“.
HAVLÍČEK: A lidé to pochopí?
SCHILLEROVÁ: Lidé pochopí všechno, když jim to řekneme třikrát v televizi a jednou na billboardu.
V tu chvíli vtrhne do místnosti Macinka. Má v ruce volant. Neví se proč. Prostě ho má.
MACINKA: Pánové! Dámo! Brusel nám chce zakázat auta! Od roku 2035 budeme všichni jezdit na kolech a jíst brokolici!
BABIŠ: To je hrozné. A co budeme dělat?
MACINKA: Navrhuji tiskovou konferenci. Na ní řekneme, že Brusel nám chce zakázat auta. Pak uděláme druhou tiskovou konferenci, kde řekneme, že jsme Brusel zastavili. A pak třetí, kde řekneme, že díky nám můžou lidé dál jezdit autem.
HAVLÍČEK: A co když se Brusel zeptá, kdy nám to chtěl zakázat?
MACINKA: Tak uděláme čtvrtou tiskovou konferenci, kde řekneme, že Brusel lže.
Všichni přikývnou. To je plán.
Do dveří nakoukne Okamura.
OKAMURA: Můžu dovnitř? Slyšel jsem, že se tu něco děje a já jsem nebyl u toho, abych byl proti tomu.
BABIŠ: Tomio, my zrovna řešíme rozpočet.
OKAMURA: Výborně! Já jsem proti rozpočtu! Ať už je jakýkoliv! A taky jsem proti migrantům, proti Ukrajincům, proti novinářům a proti rozpočtu podruhé, pro jistotu!
SCHILLEROVÁ: Tomio, ty jsi součástí vlády.
OKAMURA: Právě proto musím být nejvíc proti ní! Jinak by si lidé mysleli, že za to můžu taky!
Chvíli ticho. Pak se ozve telefon. Volá prezident.
BABIŠ: (do telefonu) Ano, pane prezidente… Ano… Ne, to nebylo moje… To byl Macinka… Dobře, slibuju, že už nebudeme… Cože? Že to říkáme pokaždé? To je pomluva opozice.
Položí.
BABIŠ: Tak, kde jsme skončili? Jo. Rozpočet. Takže navrhuji: řekneme lidem, že jsme snížili daně, zvýšili důchody, postavili dálnice a zachránili Českou republiku. A když se nás zeptají jak, řekneme, že detaily jsou tajné, protože by je mohla ukrást opozice.
HAVLÍČEK: A co když to opozice přepočítá a zjistí, že to nesedí?
BABIŠ: Tak řekneme, že opozice neumí počítat. A Schillerová k tomu udělá tabulku.
SCHILLEROVÁ: Už ji dělám. Jmenuje se „Proč máme pravdu, i když nemáme“.
Macinka si mezitím sundá volant a nasadí si ho na hlavu jako korunu.
MACINKA: Já bych ještě navrhnul, abychom zrušili ministerstvo životního prostředí. Příroda si poradí sama. Vždycky si poradila. Naposledy, když jsme měli povodně, tak voda odešla sama. Bez dotací!
Všichni se smějí. Kromě rohlíku na stole. Ten tam leží dál. Je starý, tvrdý a nikdo ho nechce. Přesně jako volební program.
Večer pak premiér vystoupí v televizi. Usmívá se.
BABIŠ: Milí spoluobčané. Vláda pracuje. Všechno je pod kontrolou. A jestli si myslíte, že není, tak je to proto, že sledujete špatnou televizi.
Lidé v hospodě se podívají na sebe, objednají si další pivo a jeden z nich řekne tu větu, kterou v Česku uslyšíte vždycky po volbách:
„No, tak uvidíme. Hůř už to být nemůže.“
A barman, který to slyší už potřicáté, jen tiše dopije svůj vlastní drink a pomyslí si: „Tohle jsem slyšel i před čtyřmi lety. A před osmi.
Konec kapitoly. Pokračování příště.
