Článek
Dala mi cíl, rytmus dní, pocit, že někam patřím. Věděla jsem, proč ráno vstávám. Měla jsem plány, termíny, odpovědnost. Směr.
Až příliš dlouho jsem si nechtěla přiznat, co si za to vybírala na oplátku.
Klid.
Zpočátku to vypadalo nevinně. Trocha stresu. Myšlenky na práci večer. Telefon po pracovní době. Říkala jsem si, že je to daň za to, že dělám něco smysluplného. Něco, v čem jsem dobrá. Něco, co mě posouvá.
Jenže hranice se posouvaly nenápadně.
Práce se mi dostala do hlavy dřív, než jsem otevřela oči.
Do snů.
Do rozhovorů.
Do ticha.
I když jsem byla doma, nebyla jsem přítomná.
Začala jsem si měřit dny výkonem. Když byl den „produktivní“, měla jsem pocit, že má cenu. Když ne, přicházely výčitky. Odpočinek se stal něčím, co jsem si musela zasloužit. A i tehdy jsem ho neuměla přijmout bez pocitu viny.
Tělo ale počítalo jinak.
Únava se hromadila. Napětí neodcházelo. Klid se vytratil tak pomalu, že jsem si všimla až tehdy, když jsem ho neuměla najít ani ve chvílích, kdy by měl být samozřejmostí.
Práce mi dala identitu.
Ale vzala mi schopnost vypnout.
Začala jsem být podrážděná. Netolerantní. Přecitlivělá. Maličkosti mě rozhodily víc, než bylo normální. Ne proto, že by byly velké — ale proto, že jsem už neměla rezervy.
Klid není prázdnota. Je to prostor. A ten jsem zaplnila povinnostmi.
Nejtěžší bylo přiznat si, že to, co mi dává směr, mi zároveň ubírá něco zásadního. Protože přiznat si to znamenalo zpochybnit rozhodnutí, která jsem roky obhajovala. Znamenalo to připustit, že jsem si zvykla žít ve stálém napětí a považovat ho za normu.
A ono to norma není.
Změna nepřišla naráz. Nepřišla s výpovědí ani dramatickým zlomem. Přišla s tichým uvědoměním, že směr bez klidu vede k vyhoření. Že úspěch bez vnitřního prostoru je prázdný.
Začala jsem hledat rovnováhu. Ne dokonalou. Jen skutečnou.
Učit se odpočívat bez pocitu viny.
Učit se být hodnotná i tehdy, když nic nevytvářím.
Učit se, že směr je důležitý — ale klid je nutný.
Práce mi pořád dává směr.
Ale už jí nedovoluji brát mi všechno ostatní.
Protože směr bez klidu není cesta.
Je to běh, ve kterém se jednou nevyhnutelně zastavíte — vyčerpaní.
A já už nechci čekat, až mě k tomu donutí tělo nebo ticho, které bolí víc než hluk.
