Článek
První, co ji napadlo, že má asi hlad. Ale to světlo, to bolí. Počká tedy do večera. Štěnice instinktivně ví, že člověk půjde večer spát, nastane tma a ta nebolí.
Prozatím se schová někde v přítmí záhybu postele.
Světlo zhaslo, nastává noc a člověk jde spát. Malá štěnice nějaký čas vyčkává. Po chvíli vylézá ze svého úkrytu, aby se vydala na svou první cestu za potravou. Objeví odhalenou ruku svého „spolubydlícího“, zabodne do ní malý sosáček a začne pít krev. Vše trvá jen několik málo minut. Po chvíli se nasycená štěnice vrací do svého úkrytu. A následující noc se bude vše opakovat.
Člověk mezitím v průběhu dne zjistil, že ho na ruce něco nepříjemně svědí. Čím víc to škrábal, tím víc to svědilo. „Asi komár“, řekl si člověk a přestal tomu věnovat pozornost. V tu chvíli má štěnice prozatím vyhráno. Každou chvíli se vylíhne další vajíčko. Když to bude sameček, oplodní za pár dní stávající samičku. Ta začne klást další a další vajíčka. Nová kolonie štěnic je založena.
A co na to člověk?
První štípanec sice zmizel, ale v průběhu několika málo dní přibývají stále další a další svědivé pupínky. Navštíví tedy svého praktického lékaře. Následuje kožní vyšetření, možná alergologie. Mezi tím se štěnice v jeho posteli vesele množí dál.
Zdá se vám příběh povědomý? Zažili jste něco podobného, nebo třeba právě prožíváte?
Třeba vám pomůže deratinsect.cz
