Článek
Dvacet let potřeboval Jiří Mádl k tomu, aby se proměnil z ulízaného snowboarďáka v komplexního filmového tvůrce schopného stavět díla světových parametrů. Nemám sebemenší tušení, jak a kdy k tomu došlo, protože jeho předchozí filmy Pojedeme k moři a Na střeše rozhodně nepatří k výjimečným zářezům české kinematografie. Přesto se na plátnech kin dnes odehrává historie; nikoli jen ta československá, ale i ta filmová.
Film Vlny sleduje osudy Československého rozhlasu a jeho liberálních redaktorů během Pražského jara a okupace v roce 1968. Jiří Mádl sám sebe postavil před nelehkou úlohu, a sice nakombinovat narativ skutečných událostí s některými ryze smyšlenými. Na rozdíl od dokudramat, která autorům poskytují možnost čerpat narativní linii z reality a tím se trochu vyvázat ze zodpovědnosti za příběh, a od ryzí fikce, která zase umožňuje uchopit vyprávění zcela dle vlastní fantazie, je extrémně náročné sloučit oba směry tak, aby to v žádném aspektu více než dvě hodiny trvajícího filmu nerušilo.
Nutno říct, že Mádlovi se k této výzvě povedlo přistoupit mimořádně citlivě. Perfekcionistickou práci s historickými reáliemi umně skloubil se snahou interpretovat skrze smyšlenou postavu Tomáše Havlíka politicko-společenské rozpory, které mnozí občané Československa za minulého režimu chtě nechtě museli řešit a prožívat. Téměř zcela se přitom vyhýbá zbytečnému patosu. To z Vln dělá autorské dílo v českých vodách svého druhu bez konkurence, tím spíš vzhledem k tomu, jak jsou některé jeho narativní linie i po 56 letech až nečekaně aktuální.
Styl i forma bez kompromisů
Těžko říct, nakolik měla současná mezinárodní situace v Evropě vliv na konečnou podobu filmu. Jisté však je, že se „mladíkovi“ Mádlovi, který sotva pamatuje revoluci v roce 1989, podařilo neuvěřitelně autenticky přenést na plátno náladu studeného konfliktu na národní, společenské i individuální úrovni, ale přitom mu struktura filmu umožnila nezůstávat u syrového vyprávění a strohého dokudramatického záběrování; naopak se tu na více než padesáti natáčecích dnech doslova vyřádil, aby vystavěl výpravný a silně emoční film hollywoodského střihu. Někdo by mohl namítnout, že to u historického díla není správná cesta; když tak ale divák k filmu přistoupí od samého počátku, dokáže si ho díky tomu naopak o to víc užít. Tím spíš, když i sám Jiří Mádl od počátku natáčení varoval, že rozhodně netočí fakticky přesný politický dokument.
Lze považovat za fascinující a svým způsobem unikátní ani tak ne kolik peněz Mádl na svůj film od producentů získal, ale kolik „divadla“ s daným rozpočtem dokázal zahrát. Například aby natočil podmanivé dramatické scény z okupace, stačil mu na to jeden tank, zato špičková dramaturgie. Na řemeslné stránce byste zkrátka těžko hledali zásadní chyby. Od vizuálu, který svou dobovou výpravou i atmosférou plní funkci vtažení diváka do děje už od prvních minut, přes kameru, která hojně užívá blockbusterové záběry a schopně umocňuje gradaci příběhových zvratů, až po hudbu, v níž Simon Goff geniálně a velmi citlivě kombinuje dobové melodické hity s göranssonovským užitím sugestivních thrillerových nástrojů vzbuzujících téměř hororové emoce. Třeba záběry na tanky ze závěru filmu patří mezi to vůbec nejsilnější, co jsem v rámci české tvorby kdy viděl. Přesně tyto scény jsou důvodem, proč je pro plný zážitek nutné vidět film v kině a s Dolby Atmos.
To nejlepší, co máme
Samozřejmě se nemůžu nezastavit u výběru herců. Marně hledám český film, kde by nejenže v rámci castingu nebyl žádný vyloženě rušivý prvek, ale kde by archetypy herců tak výrazně odpovídaly reálným postavám a kde herci dokázali své postavy ztvárnit bez nadsázky oscarovým způsobem. Snad Hořící keř byl posledním takovým; jak příznačné, že se zabývá podobnou tematikou a že velká část ansámblu se v rámci obou výjimečných děl překrývá. Vojta Kotek tu znovu dokazuje, že patří mezi nejlepší herce nejen své generace, Táňa Pauhofová září jako vždy a všude, výjimečný je i Stanislav Majer v roli Milana Weinera nebo Vojtěch Vodochodský jako fiktivní postava Tomáše Havlíka. Nikdo nijak výrazně nevyniká ke škodě ostatním, výkony rovnoměrně rámují dílo od začátku do konce.
I v souvislosti s hereckými výkony je evidentní, jak se skrze filmové charaktery pokusil Jiří Mádl alegoricky vystavět různé symboly doby, které v nich musí vidět každý a každý si z nich musí něco vzít. Za minulého režimu totiž postav s podobnými dilematy a vnitřními politickými rozpory byla celá řada a Mádl to dobře ví. Je tu třeba Igor Bareš, jehož postava patří mezi ty, kteří se snažili diplomaticky propojovat oba světy a hledat mezi nimi do poslední chvíle kompromisy; je tu Tomáš Maštalír, který stojí za postavou bezpáteřního svazáka hledícího jen a pouze na své osobní zájmy; je tu již zmiňovaný Vojtěch Vodochodský spolu s bratrem Ondřejem Stupkou, kteří navzdory historickým souvislostem symbolizují národní odboj i individuální bitvy občanů za svobodu a ideály. Všichni své role pochopili a dokázali svým postavám vdechnout nejen život, ale i duši. A i to je velkou měrou zásluha režiséra a jeho práce s herci a jejich emocemi.
Mouchy, s kterými se dá žít
Našlo by se i pár menších přešlapů nebo nedostatků. Postava Luboše Dobrovského, kterou si zahrál Martin Hofmann, svým chováním chvílemi působí jako humorná karikatura, jejíž gagy ne vždy sedí do postupně budované atmosféry narativu. Mádl také některé situace a jejich historický význam v zájmu dramatizace vyprávění dosti romantizuje (např. odstoupení Antonína Novotného díky činnosti redaktorů rozhlasu nebo heroizace některých postav), což přirozeně vede k jistému černobílému vnímání chodu dějin. Chyběla mi také závěrečná titulková faktografie, která by zejména mladším divákům přiblížila, co je skutečnost a co ne nebo jak vlastně dopadly osudy jednotlivých redaktorů a dalších postav, což by jistě pomohlo ujasnit některé nesrovnalosti, které jsou Vlnám filmovou a zejména odbornou kritikou vyčítané, a orámovat tak celkový odkaz filmu pro společnost. Pár dalších zejména kosmetických detailů tam bezpochyby je, to ale asi lze Mádlovi u jeho prvotiny daného žánru s klidem odpustit.
Vlny jsou v kontextu české tvorby zjevením. Dlouho se ve vodách našeho filmu neobjevilo dílo hodnotné na tolika úrovních, audiovizuálním a řemeslným zpracováním počínaje, historickým zásahem a supersilnými emocemi konče. Jiří Mádl přinesl Vlny do českých kin s velkými ambicemi, které se dopředu zdálo téměř nemožné naplnit; koneckonců, jak často se v rámci české kinematografie povede, že se sejde dobrý scénář s cílevědomým režisérem, téměř dokonalými herci a tématem, které rezonuje celou společností? Ukazuje se ale, že jestli se tuto mnohovrstevnou chemii povede v našem rybníčku namíchat jednou dvakrát za dekádu, tentokrát to vyšlo právě na Vlny stojící na pomezí artového díla a velkofilmu.
Okénko do historie
Nezbývá než vážit si tohoto mimořádného díla a jeho odkazu, který přináší nejen pamětníkům – kteří k Vlnám jistě budou mít menší či větší výtky – ale zejména mladým, kterým patří svět a na které Mádl stylisticky i formálně cílí. O historických událostech podobného významu je zkrátka třeba neustále mluvit, protože lidé mají tendenci zapomínat a historie má tendenci se opakovat. Věra Šťovíčková, Jan Petránek, Luboš Dobrovský a další redaktoři během okupace i po ní bojovali s režimem a později se stali chartisty v Chartě 77, Milan Weiner bohužel zemřel už v roce 1969; jak symbolické, že přesně v den, kdy se upálil Jan Zajíc.
Na hrdiny našeho národa nezapomínejme, stejně jako na tisíce mrtvých, statisíce odsouzených a další statisíce těch, kteří museli opustit své domovy a rodnou zem. Miliony zničených životů měl na svědomí tehdejší režim, stejně jako miliony životů ničí ruská vojska právě i v těchto chvílích. Nechť máme jakékoliv tvůrčí a historické výtky k Mádlovým Vlnám, ať se nám třeba nelíbí ta scéna či ten výkon. Ať už kriticky či nekriticky, Vlnám nelze upřít, že účelově směrují náladu filmu k ryze černobílému konfliktu dobra se zlem, který v reálném světě samozřejmě nebyl – zvlášť v rámci individuálních portrétů – rozeznatelný tak snadno, jak to Mádl projektuje do filmu.
Závěrem
Je mi to ale vlastně úplně jedno, protože jednak historické filmy zákonitě musí dělat kompromisy v reáliích a jednak krása filmového umění je v tom, že kromě popcornové zábavy a hezké podívané dokáže přinášet symboly a poselství. Jiřímu Mádlovi, i navzdory všem potenciálním výtkám stran řemeslného a historického zpracování, patří velký dík za to, že přinesl do kin nejen ve světovém měřítku konkurenceschopný film, ale hlavně film, který bude nějakou dobu rezonovat a který snad pomůže starším si připomínat a mladším poznávat, kdo je a vždycky byl naším globálním nepřítelem číslo jedna. Ne že by toto poselství zcela popíralo veškeré tvůrčí nedostatky Vln, ale rozhodně jim je právě i díky tomu dokážu bez problému odpustit.
