Článek
Předseda Senátu Miloš Vystrčil nedávno otevřeně prohlásil, že premiér Andrej Babiš i ministr Petr Macinka porušili sliby, které dali jako členové vlády — a že bychom se měli ptát, zda je i nezažalovat. To už není jen politická přestřelka. To už je příznak současného stavu.
Není to jen o osobních selháních jednotlivých politiků. Je to o tom, jak současný systém umožňuje, aby základní politická rozhodnutí – jmenování ministrů, plnění slibů, dodržování vládních závazků – sklouzla k tribunální politické bouři, namísto aby probíhala jako rutinní, předvídatelný a institucionálně zvládnutý proces.
Když předseda Senátu mluví o tom, že členové vlády porušili své závazky a že by se to mohlo řešit i právní cestou, je to signál, že nejde o drobnou hádku. Jde o strukturální problém: politika se personalizuje, eskaluje a ztrácí brzdy.
Systémová výhoda - monarchie jako lék k rozkladu politiky.
Právě v tomto okamžiku je vhodné pohlédnout na moderní konstituční monarchii – ne jako na nostalgii po korunách a ceremoniích, ale jako na institucionální nástroj, který odděluje politický boj od role hlavy státu. A předznamenává stabilitu a řád společnosti, a nakonec i vlastní politiky.
V konstitučních monarchiích, jako je Švédsko, Norsko nebo Nizozemsko, je panovník symbolem kontinuity státu, nikoli politickým aktérem. Nemá politický mandát, nevede kampaně, nevstupuje do stranických střetů. Reprezentuje stát, střeží ústavní zvyklosti a poskytuje stabilní rámec, v němž se vlády mohou měnit, aniž by se měnila „tvář státu “. To není slabost systému. To je jeho pojistka.
Naopak přímo volená politická hlava státu se nevyhnutelně stává šampionem jedné části společnosti a terčem druhé. Vzniká logika „my proti nim“, která se pak promítá i do věcí, jež by měly být technické a nudné: jmenování, podpisy, procedury, dodržování slibů. Dnešní česká realita, kdy se z vládních závazků stává téma pro právní a ústavní spory, je toho učebnicovým příkladem.
Monarchie v moderním, zcela konstitučním pojetí není o privilegiích ani o nadřazenosti. Je o institucionální podobě. O tom, že nejvyšší reprezentativní funkce státu není cenou v politické soutěži, ale stabilním bodem, který politickou soutěž nepřiživuje.
Je fér říct i nepohodlnou věc: monarchie sama o sobě nezaručuje dobré vládnutí. Rozhodují pravidla, transparentnost a omezení pravomocí. Tam, kde jsou panovníci skutečně svázáni ústavou, kde mají jasně vymezenou roli a kde jsou jejich přímé náklady na panování pod veřejnou kontrolou, funguje monarchie jako stabilizační prvek, ne jako pozůstatek minulosti.
A právě teď, v době, kdy se politici navzájem obviňují z porušování slibů a mluví se o žalobách, je vidět, jak moc by českému systému slušela depolitizovaná hlava státu. Ne další hráč na hřišti, ale někdo, kdo stojí stranou soubojů a pevně drží politický rámec společenského vývoje.
Konflikty v politice nikdy nezmizí. To by bylo naivní si myslet. Ale dobrý ústavní systém je ten, který konflikty tlumí, ne zesiluje. Který odděluje osobní ambice od funkcí, jež mají zůstat neutrální. A přesně v tom má moderní konstituční monarchie překvapivě silnou výhodu.
Když se i dodržování vládních slibů začne jevit jako právní problém, není to jen selhání jednotlivců. Je to varování, že systém potřebuje víc brzd a míň ega. A to je chvíle, kdy má smysl přestat se monarchie bát jako slova z učebnice dějepisu či jako neslušné slovo v novodobých dějinách. A začít o ní mluvit jako o jedné z možných, racionálních a moderních úprav demokratického státu, kterým bezesporu Česká republika je.
Jaromír Jarůšek, monarchista pro 21. století
