Článek
Mělo to být výjimečné. Desáté výročí svatby, pauza od hypotéky a každodenní rutiny. Chtěla jsem jednu romantickou noc, kdy budeme jen my dva.
Místo toho jsem prožila večer plný studu a uvědomění, které bolelo víc než jakýkoli účet.
Proč jsem to udělala
Delší dobu jsem cítila, že ze vztahu mizí jiskra. S manželem Petrem fungujeme jako správně nastavený mechanismus. Práce, děti, úkoly, nakupování slev, v neděli prádlo, v pondělí znovu.
Petr je slušný člověk. Pracovitý, nepije, není nevěrný. Ale je extrémně šetrný. Každý výdaj nad rámec nutného vyvolává přednášku o finanční zodpovědnosti.
Proto jsem to dělala tajně. Půl roku jsem odkládala peníze z prémií. Zarezervovala jsem noc v luxusním pražském hotelu. Wellness, výhled, večeře o třech chodech. Chtěla jsem jeden večer bez kalkulování.
První varovné signály
Když jsem mu doma dala dárkovou obálku s voucherem, čekala jsem radost. Místo toho svraštil čelo.
„To muselo stát majlant. Teď nám zvedli zálohy.“
„Je to zaplacené. Prosím, užijme si to,“ odpověděla jsem a spolkla první vlnu zklamání.
Cesta byla tichá. Doufala jsem, že atmosféra luxusu ho pohltí. Mýlila jsem se.
Na recepci a pokoji
Na recepci portýr chtěl vzít naši tašku. Petr ji křečovitě držel.
„Zvládnu sám,“ odmítl. Když se portýr otočil, sykl: „Ještě mu dám stovku za pět metrů. Nejsem blázen.“
Na pokoji místo obdivování výhledu zamířil k minibaru.
„Vidíš to? Sto padesát za čokoládu! V supermarketu dvacet. To jsou zloději.“
„Tak si to nebereme. Máme večeři,“ snažila jsem se zachovat klid, i když se mi svíral žaludek.
Wellness a neustálé stížnosti
Ve wellness byl nádherný klid, tlumená hudba, vůně bylinek. Ale Petr komentoval: v sauně moc lidí, vířivka mohla být teplejší, nechápe, co na tom lidi vidí.
Zavřela jsem oči a představovala si, že jsem tam sama.
Večeře – vrchol ponížení
Oblékla jsem nejlepší šaty, nalíčila se, vzala podpatky. Chtěla jsem být krásná.
Restaurace byla úchvatná. Křišťálové lustry, klavír, profesionální obsluha. Usadili nás k oknu.
Petr se nervózně zavrtěl a prozkoumal jídelní lístek.
„Ty ceny… to si dělají legraci?“ mumlal dost nahlas, že se vedlejší pár otočil.
„Máme voucher. Prosím, neřeš to,“ šeptala jsem.
Přišel číšník. Objednala jsem skleničku vína. Petr si dal vodu – „a bez ledu, ať tam toho je víc“.
Scéna, která zlomila velblouda
Když číšník přinesl designovou lahev italské minerálky a začal nalévat, Petr ho zastavil.
„Moment. Kolik to stojí?“
„San Pellegrino, sto devadesát korun.“
Petr zrudnul vzteky. „Sto devadesát? Za vodu? Jste se zbláznili?“
Hořely mi tváře. Cítila jsem pohledy všech hostů.
„Petře, nech…“ začala jsem.
Ale neposlouchal. „To je šedesát rohlíků! Chcete mi účtovat dvě stovky za vodu z kohoutku v hezké láhvi? Odneste si to. Já to pít nebudu.“
Číšník profesionálně nabídl kohoutk vodu. „Pokud je zdarma,“ odsekl Petr vítězoslavně.
Uvědomění
U stolu zůstalo ticho. To lepkavé, dusné ticho, kde umírají vztahy.
Dívala jsem se na manžela. Na jeho spokojený výraz, že se nenechal „okrást“. A viděla jsem malého, nejistého člověka, který si léčí komplexy tím, že ponižuje ostatní.
Viděla jsem člověka, který neváží mé snahy. Který raději poníží mě i obsluhu, než by připustil, že si může dovolit něco navíc.
„Zkazil jsi to,“ řekla jsem klidně.
„Co jsem zkazil? Že se nenechám okrádat? Prober se. Hrajeme na něco, co nejsme. My sem nepatříme.“
„Vím, že sem nepatříme,“ odpověděla jsem a poprvé za večer se mu podívala do očí. „Ale ne kvůli penězům. Kvůli chování. Chudoba není ostuda. Ale chovat se jako neotesanec v restauraci, to ostuda je.“
Konec
Vstala jsem a odešla na pokoj. Svlekla krásné šaty, smyla make-up, lehla do postele. Petr přišel po hodině. Snědl i mou porci, aby „nepropadla“.
Lehl si a řekl: „Zítra dáme pořádnou snídani, ta je v ceně. Najíme se do odpoledne, ať to využijeme.“
Neodpověděla jsem. Otočila se k němu zády a dívala se na světla Prahy. Byla tak blízko, a přesto nedosažitelná.
Ráno jsme se najedli, sbalili ošoupanou tašku, odjeli domů. Petr byl spokojený – užili si to a ještě ušetřili.
Já jsem si ale odvezla jistotu: vedle tohohle muže už nikdy nebudu moct dýchat volně. Každý pokus o radost, o něco navíc, bude vždy sražen k zemi finančním přepočtem.
Příští výročí už slavit nebudeme. Alespoň ne spolu.
