Článek
Znaly jsme se roky, doprovázely jsme se životem, svěřovaly si radosti i starosti. Občas k nám chodila i její dcera Laura. Sympatická, veselá, trochu nezralá, ale vždycky z toho byla příjemná společnost.
Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona se stane ženou, kvůli které budu mít zlomené srdce.
Doučoval ji matematiku
Ze začátku jsem si ničeho zvláštního nevšimla. Manžel Lauře občas poradil s učením, později jí pomáhal v první práci, pomohl jí s životopisem. Vždycky na ni pohlížel jako na dítě naší kamarádky. Alespoň jsem si to myslela. Jenže postupně mezi nimi vzniklo něco, co já jsem dlouho odmítala vidět. Dívali se na sebe jinak, smáli se věcem, kterým jsem já nerozuměla. Vysvětlovala jsem si to věkovým rozdílem, tím, že já jsem možná už příliš usedlá a oni si prostě rozumí.
Když jsem doma našla pootevřený notebook a v něm jejich zprávy, svět se mi zastavil. Dlouhé večerní konverzace. Přiznání, že se těší na další setkání. Pár vět, které mě bodly do srdce jako nůž. A vedle mě stál přitom člověk, o kterém jsem si myslela, že ho znám lépe než sebe.
Už mi nechtěl lhát
Nepopíral to. Řekl mi, že se do ní zamiloval. Do dívky, kterou jsem znala od jejích deseti let. Do někoho, kdo mohl být skoro jako naše rodina. Bylo mi na omdlení. Nešlo jen o zradu manželskou, ale i lidskou. Zradil mě člověk, se kterým jsem sdílela život. A zároveň dívka, ke které jsem měla mateřský vztah. A zradila nás i Marcela, která o narůstajícím napětí věděla a doufala, že to přejde.
Nepřešlo. Roztrhalo to všechny vazby mezi námi. Marcela se mnou přestala mluvit, Laura z města odešla a můj manžel ji brzy následoval. Zůstala jsem sama v domě, kde se mi před očima promítal celý náš život. Děti jsme nikdy neměly. A tak jsem tu byla skutečně sama. Jen já a prázdné zdi. Nikdo z nás nebyl připravený na to, jak hluboko může taková romance všechny zranit. Jak rychle dokáže rozmetat životy několika lidí. Přišla jsem nejen o manžela, ale i o kamarádku. S Marcelou už jsme si po tomhle totiž neměly co říct.
Dnes už se z toho pomalu sbírám. Učím se odpouštět sama sobě, že jsem neviděla signály. A také učím znovu důvěřovat. Ne druhým, ale sobě. Protože jen já vím, že i když mě zradili lidé, které jsem milovala, dokážu vstát a jít dál. A to je možná ta jediná věc, na kterou jsem nakonec připravená byla.
Zdroj: Helena C., Praha
