Článek
Povídali jsme si už jen o dětech, účtech a povinnostech. Doteky zmizely dávno. Když se objevil on, připadala jsem si znovu viděná. Poslouchal mě. Smál se mým vtipům. Psali jsme si dlouho do noci. Nehledala jsem milence. Hledala jsem pocit, že ještě existuju jako žena.
Zpočátku to bylo opatrné. Káva, zprávy, pár setkání. Tvrdil, že mě chápe, že nic nechce, že stačí být spolu, když to jde. A já mu věřila. Poprvé po letech jsem se těšila, až mi zazvoní telefon. Jenže postupně se něco změnilo.
Nedošlo mi, že to bude malér
Začal psát častěji. Když jsem neodepsala hned, ptal se proč. Když jsem byla s rodinou, chtěl vědět kde přesně jsem. Tvrdil, že má strach, že mě ztratí. Brala jsem to jako projev zájmu. Dnes vím, že to byla první varování.
Pak přišly výčitky. Že jsem chladná. Že ho odstrkuju. Že bez něj bych nebyla nic. Když jsem se pokusila vztah ukončit, otočilo se to proti mně. Najednou mi psal desítky zpráv denně. Volal v noci. Čekal před prací. Posílal fotky míst, kde jsem byla. Věděl věci, které jsem mu nikdy neřekla.
Začala jsem se bát
Když jsem se svěřila kamarádce, řekla mi, že přeháním. Že jsem si to zavinila sama. A já jí skoro uvěřila. Vždyť jsem si milence našla dobrovolně. Jenže to, co následovalo, už nebyla nevěra. Byl to teror.
Napsal mému manželovi. Poslal mu zprávy, fotky, překroutil realitu tak, že ze mě udělal manipulátorku. Manžel byl v šoku. Nechtěl mě poslouchat. Všechno se zhroutilo během pár dnů. Myslela jsem si, že tím to skončí. Ale neskončilo.
Bála jsem se někomu svěřit
Začal mi psát z cizích čísel. Zakládal falešné profily. Vyhrožoval, že mě zničí, že vezme děti, že mi udělá přede všemi ostudu. Každý den jsem se budila s knedlíkem v krku. Každý zvuk telefonu mi způsoboval úzkost.
Rozvod byl jen začátek. Přišla jsem o domov, o jistotu, o přátele, kteří se ode mě odvrátili. Někteří mi řekli, že jsem si to zasloužila. Že jsem si měla vážit toho, co jsem měla. Nikdo ale neviděl ten strach. Tu bezmoc. Ty noci, kdy jsem nespala a kontrolovala zámky na dveřích.
Musím začít znovu
Dnes jsem sama. Pomalu dávám život dohromady. Chodím na terapii. Učím se znovu věřit vlastnímu úsudku. Vím, že jsem udělala chybu. Ale taky vím, že žádná chyba nedává nikomu právo druhého ničit.
Tenhle příběh nepíšu proto, abych se litovala. Píšu ho proto, aby někdo jiný poznal varovné signály dřív než já. Aby pochopil, že posedlost není láska. A že odejít není slabost, ale odvaha.
Protože někdy stačí jeden špatný člověk, aby se celý život rozsypal. A někdy trvá roky, než se z těch střepů začne znovu něco stavět.
Zdroj: Jana F., Mladá Boleslav
