Článek
S mým partnerem Jindrou jsme se tehdy dostali do fáze, kdy jsme na sobě už dávno přestali vnímat něco pozitivního. Hádka střídala hádku - a ani o výčitky nebyla nouze. Začala mi chybět teplá náruč a pocit, že mám někoho, kdo mě skutečně chápe. Toužila jsem po tom, sdílet svůj den a své zážitky s někým, kdo mě bude opravdu poslouchat a vnímat. V práci jsem pak potkala Martina.
Novoroční večírek firmy byl divočina
Na novoročním večírku celé firmy jsme s Martinem byli v kontaktu už dlouho. A není překvapením, že jsme se tehdy hodně opili. Kdo to někdy na večírku neudělal, že? Tancovali jsme uprostřed parketu a dotýkali se navzájem. Pamatuju si, že to bylo jako kdyby byla mezi námi elektřina. A kolegům to neuniklo. Kamarádka Petra mě někdy po půlnoci oslovila: „Hele, víš, co děláš?“ Odpověděla jsem jí s úsměvem: „To si piš, kočičko.“
Nevím přesně, kolik hodin tehdy bylo, ale pamatuji si, že mi Martin zašeptal do ucha, jestli bych s ním nešla na pokoj. Nadšeně jsem souhlasila, připadalo mi to jako perfektní nápad. Jakmile jsme se ocitli za zavřenými dveřmi, začali jsme se vášnivě líbat a bylo to naprosto dokonalé.
V tu chvíli mi však došlo, že muž, jehož rty mě momentálně naprosto fascinovaly, nebyl Jindra. Najednou jsem se zarazila. Došlo mi, že tohle nemá smysl, proč bych to proboha dělala? Proč bych zraňovala naši důvěru, naše manželství? Proč bych vše zahazovala? Jenže moje změna postoje se Martinovi opravdu nelíbila.
Chtěla jsem, aby odešel
„Martine, prosím, nech toho,“ řekla jsem a odstrčila ho. „Co blázníš? Užijeme si skvělou noc, bude se ti to líbit, uvidíš,“ ignoroval mé protesty a pokračoval ve svlékání kalhot. Začala jsem se bát. „Martine, vážně, přestaň,“ zvýšila jsem hlas. „Děláš si srandu? Na co si to hraješ, celej večer tu po mě lezeš jako pijavice, a teď jako nechceš?“ chytnul mě pod krkem a pokračoval. „Když se takhle natřásáš v takových hadrech, tak se nesmíš divit, děvenko. Sklapni a drž, ať si to užijeme oba,“ začal a já věděla, že je zle.
Začala jsem křičet, jenže nikdo mě neslyšel. Bujarý večírek moje hlasivky spolehlivě přehlušil. Napadla mě poslední možnost - kopla jsem ho silně do rozkroku a strčila do něj. Svalil se na postel a já začala utíkat. Bouchala jsem na všechny dveře, až mi otevřela kolegyně, co dělala v účtárně. „Prosím tě, co tu děláš, lidi taky spěj, víš,“ vyštěkla po mě a myslela si, že jsem opilá.
Měla jsem to nahlásit
„Omlouvám se, zamotala se mi hlava,“ hlesla jsem. Když viděla můj výraz, pozvala mě dál. Na hotelovém křesle se sklenkou vína jsem jí vše vysypala. Vlastně asi dost zmateně, pamatuju si dodnes hlavně obrovský strach. Jenže tím to skončilo. Poradila mi, abych to nikomu neříkala, prý se zas tolik nestalo. Já měla opačný názor, ale nechala jsem se tehdy přesvědčit. Dnes mě to mrzí, protože jsem toho bídáka roky potkávala dál ve firmě.
S Jindrou jsme se nakonec stejně rozvedli, ačkoliv Martin důvodem nebyl. Dnes si přeju, abych to nahlásila na policii jako pokus o znásilnění. Nevím, jestli by mi věřili, ale alespoň bych usilovala o to, aby se tohle s Martinem už žádné nestalo. Snad, nevím. Myslím, že hlásit takové věci má smysl. To, že je žena opilá nebo vyzývavě oblečená nedává mužům žádné právo, aby se dožadovali sexu…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Naďou Z.
