Článek
Až jsem nakonec sebrala odvahu. Neměla jsem našetřeno, ale vidina toho, že se zase budu cítit hezky, mi připadala důležitější. Vzala jsem si půjčku, vybrala kliniku a přesně věděla, jak chci vypadat. Všechno šlo dobře, doktor byl moc milý pán. Ale nikdo vám neřekne, že radost ze změny nemusí přijít hned.
Po operaci jsem se necítila dobře
V den operace jsem byla nervózní, ale odhodlaná. Doktor mi všechno vysvětlil a já usnula s pocitem, že dělám velký krok k lepšímu. Jenže když jsem se probudila, přepadl mě šok. Prsa byla obrovská, oteklá a posazená vysoko. Jedno působilo jinak než druhé. Bolelo mě celé tělo. Rozbrečela jsem se a nechápala, co jsem si to způsobila.
Sestřičky mě uklidňovaly, že je to normální. Že prvních pár dní všechno vypadá jinak, než si to všechno sedne. Že někdy to trvá i několik měsíců. Jenže já v tu chvíli litovala každé koruny i každé minuty, kdy jsem nad takovou změnou začala uvažovat.
Proč se mi to nelíbí?
Doma to nebylo o moc lepší. Převalovala jsem se v posteli, brečela a snažila si opakovat, že musím vydržet. Po týdnu otoky trochu povolily. Po dvou už prsa začala pomalu „sedat“. A po měsíci jsem poprvé pocítila něco, co jsem dlouho neznala… Spokojenost.
Dnes, několik měsíců po operaci, můžu říct jedno: stálo to za to. Jizvy se krásně hojí, prsa vypadají přirozeně a přesně tak, jak jsem si vysnila. A moje sebevědomí? Konečně se vrací. Kdybych se měla rozhodnout znovu, šla bych do toho. Jen bych se připravila na to, že prvních pár dní je velmi náročných. A možná bych si příště opravdu počkala, až si na takovou věc našetřím.
Ačkoliv to nakonec dopadlo dobře, dodnes mě mrzí, že jsem to řešila půjčkou.
Zdroj: Kateřina E., Praha
