Článek
Zakopla, přepadla přes okraj a v tu chvíli jsem vyskočila. Chytila jsem ji v poslední vteřině, jen centimetry od tvrdého pádu na beton. Holčička brečela, ale jinak byla v pořádku. Objevila se její mladá maminka, omlouvala se a děkovala, byla úplně rozrušená. Uklidnila jsem je, vrátila se k vlastní dceři a brala to jako běžnou věc. Prostě jsem pomohla, protože bych chtěla, aby někdo pomohl i mému dítěti, kdyby se mu něco stalo.
Nakonec jsme se s tou druhou maminkou, jmenovala se Dana, dali ještě do řeči, v Jenže o hodinu později někdo zaklepal na moje dveře.
Ve dveřích stála policie
Stála tam dvojice policistů. V první vteřině mě napadlo, že se stalo něco v rodině. Ale oni se mě šli „jen na něco zeptat“. Prý dostali hlášení o pokusu odvést dítě z hřiště. A matka měla uvést, že jsem to já. Dala jim můj profil na sociálních sítích. Cože?
Zůstala jsem stát v naprostém šoku. Seděla jsem v obýváku, ruce se mi třásly a policisté se mě zdvořile ptali na každou minutu od chvíle, kdy jsem z hřiště odešla. Opisovali si detaily: moje oblečení, kde jsem seděla, kdo byl kolem. „Je to jen rutina, paní, nic proti vám,“ uklidňovali mě.
Nechápala jsem, co se stalo
Ale nebylo to nic příjemného. V hlavě mi jelo jediné: To se mi mstí za to, že jsem pomohla? Vždyť jsme si tak hezky popovídaly. Vysvětlila jsem, co se stalo. Jak jsem holčičku zachytila, jak tam byla její nervózní máma. Policisté si vše poznamenali, poděkovali a odešli. Zůstala jsem stát ve dveřích a nebyla schopná se pohnout.
Trvalo dva dny, než jsem se dozvěděla pokračování. Když jsme odešli ze hřiště, někdo se prý pokusil Dany dítě nalákat a z hřiště odvést. Protože jsem to byla já, kdo o pár minut dříve její dceru chytil na lávce a pokusil se jí pomoct, nabyla dojmu, že bych s tím mohla mít něco společného. Zpanikařila a nahlásila vše na policii. Později prý sama zavolala a vysvětlila, že šlo zřejmě o nedorozumění.
Nezlobím se na ni. Strach dokáže člověka úplně ochromit. Ale dlouho jsem se probouzela s bušením srdce, jestli se to nebude opakovat. A ještě déle trvalo, než jsem se na hřiště znovu vrátila. Něco mi říká, že kamarádky už asi nebudeme.
Pomůžu znovu, samozřejmě že ano. Ale už vím, že i dobrý úmysl může mít nečekaně děsivou dohru.
Zdroj: vyprávění Ireny T., Praha
