Je čtyřicítka stopkou pro nové začátky? Já tehdy začala s potápěním

Když jsem se poprvé chystala ponořit pod vodu s přístrojem, rozhodně jsem si nepřipadala jako hrdinka z dobrodružného filmu. Bylo mi osmatřicet a tehdy mi to připadalo jako věk, kdy už člověk nezačíná s něčím tak dobrodružným, jako je potápění.

Stála jsem v bazénu jednoho resortu v Mexiku, na sobě kompletní potápěčskou výstroj, v puse automatiku a kolem sebe lidi, kteří vypadali, že přesně vědí, co dělají. Já jsem věděla hlavně jedno: moje hlava se odmítala smířit s tím, že se pod vodou dá normálně dýchat.

Rozumově jsem chápala, že mám na zádech láhev se vzduchem, vedle mě stojí instruktor a nejsem uprostřed oceánu, ale v bezpečném bazénu. Dokonce jsem věděla, že výstroj nejspíš funguje. A právě v tom slově byl celý problém.

Ponořila jsem obličej pod hladinu a mozek okamžitě spustil poplach. Tvrdil mi, že se topím, přestože kolem mě byl sotva metr vody a v případě nouze stačilo udělat to nejjednodušší na světě: postavit se.

Právě tehdy jsem poprvé pochopila, že největší překážky při potápění často nejsou ve vodě, jsou v hlavě.

Podmořský svět mě fascinoval od dětství. V televizi jsem hltala dokumenty Jacquese-Yvese Cousteaua a úplně mě uhranulo, jak objevoval svět, který tehdy působil tak nedostupně. Barvy podmořského světa, tajemství, zvířata, která člověk na souši nikdy nepotká.

Někde uvnitř jsem cítila, že ten svět chci jednou vidět. Ne jen na obrazovce, ale opravdu.

Moře jsem milovala od chvíle, kdy jsem ho poprvé viděla na vlastní oči. Plavala jsem, šnorchlovala a cestovala po Evropě, později do vzdálenějších exotických destinací.

Jenže při šnorchlování máte stále po ruce nouzový východ: zvednete hlavu a nadechnete se. S přístrojem už musíte začít důvěřovat něčemu, co je pro mozek zpočátku dost nepřirozené. A vystoupat nad hladinu už musíte kontrolovaně. Vystřelit na hladinu jako šíp je nebezpečné.

A já jsem se toho všeho bála. Hodně.

Dnes vím naprosto jistě, že začít se potápět ve 38 letech není pozdě. Ale tehdy jsem už měla dost životních zkušeností na to, aby mi mozek dokázal velmi přesvědčivě vysvětlit, proč bych to raději dělat neměla.

Ke každému novému nápadu připraví podrobný seznam důvodů, proč to neudělat. Proč už je pozdě. Proč už na to není správný věk. Proč bude trapné být začátečník. Proč ostatní budou lepší. Proč se radši držet toho, co známe.

A upřímně, jet k moři relaxovat s knihou a nedělat třeba vůbec nic je taky skvělé. Jenže někdy vás něco táhne dál než k lehátku a hotelovému baru. A když ten hlas ignorujete dost dlouho, obvykle nezmizí; jen začne být otravnější a hlasitější.

U mě to byl oceán. Jenže toužit po podmořském světě a zvládnout první nádech pod vodou jsou dvě úplně odlišné disciplíny.

V tom bazénu v Mexiku jsem měla skutečnou paniku. Tělo mi nevěřilo, že to zvládne. Já jsem nevěřila technice ani tomu, že se nenalokám vody.

A tehdy mi instruktor řekl větu, která je v potápění naprosto zásadní a se mnou zůstala dodnes:

Zní to jednoduše a jednoduché to vlastně i je. Ale v tu chvíli jsem musela přesvědčit vlastní mozek, že pocit nebezpečí ještě neznamená, že se skutečně utopím. Strach totiž umí během několika vteřin natočit katastrofický film s rozpočtem hollywoodského trháku.

Nezměnila jsem se zázrakem v klidnou mořskou vílu. Ale zůstala jsem. Zkusila jsem se nadechnout. A pak znovu.

Netušila jsem, že mě tahle negativní zkušenost jednou dovede k podmořské fotografii, životu u oceánu a nakonec i k vlastní značce bikin Czechmermaidworld. V tu chvíli jsem hlavně přemýšlela, jak se z bazénu dostat ven se zbytkem důstojnosti.

I přes první negativní zkušenost jsem se rozhodla pokračovat a udělat si potápěčský kurz. Jeho závěr mě čekal na ostrově Bora Bora. Člověk si řekne: lepší místo na dokončení potápěčského kurzu snad ani neexistuje. V mojí představě to vypadalo jako klidný vstup do podmořského světa. Čistá tyrkysová voda, skvělá viditelnost, nádhera všude kolem.

A ono to nádherné bylo. Jenže pro začínající potápěčku to byl zároveň docela slušný šok.

Když jsem se ponořila, byli všude kolem žraloci. A teď nemyslím jednoho žraloka někde v dálce, kterého si člověk nadšeně odškrtne ze seznamu zážitků. Myslím žraloky, kteří kroužili kolem nás, zatímco jsem jako úplná začátečnice měla pod vodou sundat masku, nasadit si ji zpátky a pokračovat ve cvičení.

Připadala jsem si trochu jako člověk, kterého na první lekci lyžování pošlou rovnou na černou s tím, že si cestou ještě upraví vázání.

Stále jsem kolem sebe cítila obrovskou masu vody, nekonečný prostor. Měla jsem nepříjemný pocit, že jsem hostem v prostředí, které se mými lidskými potřebami rozhodně nehodlá zabývat.

Někdy svoje budoucí vášně nepoznáte podle toho, že jsou od začátku příjemné. Někdy vás prostě pořád táhnou zpátky, i když první rande proběhlo spíš katastrofálně.

Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem vzala pod vodu foťák.

Ne proto, že bych si tehdy řekla, že budu podmořská fotografka. Byla to spíš zvědavost. Chtěla jsem si odnést vzpomínku. Zachytit něco z toho zvláštního světa, který jsem celý život toužila vidět zblízka.

A najednou se něco změnilo. Foťák dal mojí hlavě práci. Místo neustálého kontrolování, jestli se náhodou nebojím málo nebo moc, jsem začala sledovat světlo, barvy, tvary a pohyb ryb. Najednou jsem neřešila, že jsem pod vodou, ale to, co se přede mnou odehrává.

A právě tehdy jsem pochopila něco, co platí i daleko od potápění: dne, kdy strach úplně zmizí, se možná nikdy nedočkáte. Často stačí najít něco, co je pro vás důležitější než momentální nepohodlí.

U mě dostala víc prostoru zvědavost a krása podmořského světa.

Dnes se potápím už přes 10 let. Pod vodou fotím, cestuju do tropů a část mého života se přesunula k oceánu.

Když se ohlédnu zpátky, někdy přemýšlím, co všechno by nevzniklo, kdybych tehdy v Mexiku vylezla z bazénu a řekla si, že potápění není pro mě.

Možná bych dál jen šnorchlovala a říkala si, že hloubka je pro jiné, odvážnější lidi. Možná bych nikdy nezačala fotit pod vodou. A zcela jistě by nevznikla ani moje značka bikin Czechmermaidworld.

Pod vodou jsem za ty roky nafotila tisíce snímků. Barvy, vzory a detaily, které člověk na souši neuvidí. Bylo mi líto, že většina z nich končí v digitálním šuplíku, a chtěla jsem podmořský svět přenést na souš.

Ne jako další anonymní tropický motiv s palmou a mušlí, ale jako něco, co jsem sama viděla, vyfotila a prožila.

Nejsou to plavky s potiskem z fotobanky. Vznikají z reálných fotografií mořských tvorů. Jsou vyfocené na místech, kam bych se nikdy nedostala, kdybych si ve 38 letech neřekla, že se i přes strach zkusím poprvé nadechnout pod vodou.

Často si myslíme, že děláme jen jeden malý krok: přihlásíme se na kurz, vydržíme nepříjemnou první hodinu nebo se smíříme s tím, že v něčem nebudeme hned dobří.

Většinou to poznáme až zpětně. Na začátku totiž žádná fanfára nehraje a osud se někdy tváří podezřele podobně jako obyčejný bazén s metrem vody.

Možná budete mít větší respekt než ve dvaceti. Možná budete potřebovat více času, dobrého instruktora a tempo, ve kterém se budete cítit bezpečně. To ale není slabost ani důkaz, že tam nepatříte.

Strach neznamená vždycky zákaz vstupu. Někdy je to jen cedule, že právě překračujete hranici svého známého světa. A teprve tam, za hranicí komfortní zóny se začnou dít věci.

A nemusí jít zrovna o potápění. Možná už dlouho odkládáte cestu, nový obor, vlastní projekt nebo cokoli, u čeho si opakujete, že jste měli začít před deseti lety. Jenže před deseti lety jste neměli zkušenosti, které máte dnes. A za dalších deset let možná budete litovat hlavně toho, že jste nezačali právě teď. Kolikrát už jste tohle slyšeli?

Kterému svému snu nechcete za deset let vysvětlovat, proč jste se o něj ani nepokusili?

Jitka Denton je potápěčka, podmořská fotografka a zakladatelka značky Czechmermaidworld, která přenáší vlastní fotografie z podmořského světa na limitované kolekce bikin. Její fotografie jsou pravidelně vystavované na mezinárodním potápěčském festivalu PAF Tachov.