Článek
Kolikrát jsem to už slyšel. „Ale vždyť vypadáš normálně, to bych do tebe nikdy neřekl.“ Jako kdyby duševní onemocnění muselo být viditelné na první pohled. Jako kdybych měl nosit cedulku s nápisem „pozor, mám problém“. Jako kdyby stabilní tvář znamenala stabilní mysl. Jenže realita je jiná. Duševní onemocnění se nedá vždycky poznat na první pohled – a právě to někdy bývá ta nejtěžší část.
Lidé si představují nemoc jako něco, co má jasné vnější projevy. Když si někdo zlomí nohu, dostane sádru. Když má někdo chřipku, kašle a kýchá. Ale když má člověk duševní poruchu, nemusí být nic vidět. Můžu se usmívat, konverzovat, zvládat práci – a přitom v sobě vést bitvu, o které nikdo nemá tušení. Někdy je nejtěžší právě ten kontrast mezi tím, co se děje uvnitř, a tím, co vidí okolí.
Neviditelná diagnóza přináší specifický druh osamělosti. Když vám lidé nevěří, že se trápíte, protože „působíte normálně“, začnete o sobě pochybovat i vy sami. Možná je to jen v mé hlavě. Možná přeháním. Možná se mám prostě víc snažit. Jenže z duševního onemocnění se nedá „probojovat“ vůlí. Nejde jen tak vstát a rozhodnout se, že ode dneška budu v pořádku.
Jednou z největších výzev je komunikace s okolím. Jak vysvětlit přátelům, proč někdy nepřijdu na domluvenou schůzku, i když jsem se na ni těšil? Jak kolegům popsat, že i když vypadám soustředěně, můj mozek právě zápasí s myšlenkami, které si samy berou prostor? Jak rodině vysvětlit, že se necítím dobře, když vlastně „není žádný důvod“?
Neviditelná diagnóza často znamená nutnost neustále se obhajovat. Ukazovat, že můj boj je skutečný, i když není vidět. Ale znamená také potřebu naučit se nastavovat hranice, říkat „ne“ bez výčitek a přijmout, že někteří lidé to prostě nikdy nepochopí.
Časem jsem se naučil jednu věc – nepotřebuji, aby mi všichni věřili nebo rozuměli. Důležité je, abych rozuměl sám sobě. Abys věděl, co potřebuji, co mi škodí a co mi pomáhá. A hlavně, že to, co prožívám, je reálné. Možná nemám viditelnou sádru, ale to neznamená, že nejsem zraněný.
Takže příště, až uslyšíte „ale vždyť vypadáš normálně“, vzpomeňte si – ne všechno, co bolí, je vidět.
Více na: Život na hraně
