Článek
Když přišla moje první mánie, netušil jsem, co se děje. Cítil jsem se skvěle, plný energie, silný, kreativní. Měl jsem pocit, že mi to konečně všechno zapadlo. Jako kdybych se po letech hledání našel. Lidé kolem mě říkali, že zářím. Že jsem jiný. Že je radost mě poslouchat. Věřil jsem tomu. Všechno, co jsem do té doby bral jako slabost, se náhle proměnilo v dar. Jako bych konečně našel správnou verzi sebe sama.
Jenže po té první euforii přišel pád. Tvrdý, syrový, nečekaný. Najednou jsem nebyl schopný vstát z postele. Z člověka, který byl ještě nedávno středem pozornosti, se stal někdo, kdo nemá sílu ani odpovědět na zprávu. Znovu jsem poznal, co je deprese. A taky poprvé pochopil, že to celé nebude jen období, které přejde. Že se to může opakovat.
A skutečně, opakovalo se to. Několikrát. Po dalších výkyvech směrem nahoru už jsem nepadal do hluboké deprese jako tehdy, ale přišlo něco jiného. Něco záludnějšího. Ticho. Prázdnota. Útlum. Zatímco dřív jsem měl hlavu plnou nápadů a tělo plné pohybu, najednou jsem jen seděl. Fungoval jsem. Chodil do práce, reagoval, odpovídal, jedl, spal. Ale nic uvnitř mě nežilo.
Byl to zvláštní stav, těžko pojmenovatelný. Všechno bylo v pořádku, ale nic z toho mě netěšilo. Jako bych přešel do režimu údržby. Tělo jede, ale duše stojí stranou.
A právě v tom je ta největší zrada. Zatímco deprese má své symptomy a jasné pojmenování, tenhle stav žádnou nálepku nemá. Nikdo ti nepřijde říct, že je to v pořádku. Všichni očekávají, že když nejsi zrovna v mánii ani v depresi, jsi v normálu. Jenže já se v tom normálu cítím ztracený. Protože když si jednou sáhneš na nebe, běžná obloha už ti nestačí. Když si jednou zažil extázi, obyčejné štěstí ti připadá mdlé.
A tak se začínáš bát. Ne bolesti, ale radosti. Protože radost je varováním. Signálem, že bys zase mohl vyletět moc vysoko. A pak spadnout. Tak si radši držíš odstup. Neprožíváš věci naplno. Věci, které jsi dřív miloval, tě najednou děsí. Smích, nadšení, zamilovanost. Ne proto, že by byly špatné. Ale proto, že nevíš, co spustí.
A tak si zvykáš. Na odstup. Na klid. Na svět, který tě sice neunese, ale taky ti neublíží. Jenže někde uvnitř víš, že to není život, který sis přál.
Ale možná právě v tom je teď moje výzva. Přijmout, že život nebude tak barevný jako tehdy. Ale bude skutečný. A i když to není jízda plná světel, je to pořád moje cesta. Bez extází, ale i bez pádů. S klidem, který bolí, ale taky léčí. A třeba časem zase začnu věřit i radosti. Jen trochu jinak. Bez strachu, že mě odnese.
Více na: Život na hraně
