Článek
Je to téměř deset let, kdy jsem poprvé překročil práh ordinace psychiatričky. Bylo mi 25 a právě jsem procházel svou první silnou depresivní epizodou. Na tu první návštěvu mě doprovázela sestřenice. Byla pro mě velkou oporou v době, kdy jsem měl pocit, že všechno kolem mě ztrácí smysl. Čekárna byla přeplněná a čas se vlekl. Když na mě konečně přišla řada, otevřely se dveře a přivítala mě starší dáma s milým úsměvem. Podala mi ruku a já najednou nevěděl, co dělat. Co mám říct? Mám být upřímný, nebo si něco nechat pro sebe?
Tehdy jsem ještě nevěděl, že tahle otázka mě bude pronásledovat další roky. Cítil jsem strach, stud a hlavně nejistotu. Nikdy jsem před psychiatrem nestál a nevěděl jsem, co mohu čekat. Během rozhovoru se mě paní doktorka zeptala: „Nemáte někdy pocit, že vás někdo sleduje?“ Zalhal jsem. Ne proto, že bych chtěl, ale protože jsem měl strach z nálepky, z toho, že budu považován za „blázna“. Na konci sezení jsem si z ordinace odnášel antidepresiva a, trochu překvapivě, i antipsychotika. Prý na zlepšení spánku.
Dnes už vím, že za tím bylo něco víc. Moje diagnóza byla od začátku ovlivněna i rodinnou anamnézou. Vím, že paní doktorka léčila blízkého člena mé rodiny, který má schizoafektivní poruchu. Byla si vědoma možného dědičného vlivu a zvolila preventivní přístup, který zpětně hodnotím jako klíčový.
O deset let později jsem znovu seděl v té samé ordinaci, ale tentokrát byl můj přístup jiný. Rozhodl jsem se, že už nebudu nic zamlčovat. Vylíčil jsem paní doktorce všechno – od období, kdy jsem létal na vlnách mánie, až po hluboké propady do depresí. Popsal jsem své rozhovory s hlasy, které ke mně přicházely během osamělých cest autem nebo v tichu prázdného bytu. Dlouho jsem si myslel, že je to jen způsob, jakým se vyrovnávám se stresem. Dnes vím, že to bylo něco mnohem hlubšího.
Přiznal jsem i stavy, kdy mi deprese pokřivila realitu natolik, že jsem měl vtíravé paranoidní myšlenky. Mluvil jsem o svých obavách, o strachu z budoucnosti, ale také o naději, kterou jsem si stále nesl. Návštěva trvala bezmála půl hodiny. Na jejím konci jsem konečně uslyšel slova, která jsem tušil, ale nikdy je nikdo nevyslovil nahlas: schizoafektivní porucha.
Někdo by se možná z takové diagnózy zhroutil. Pro mě to ale bylo spíš jako vdechnout čerstvý vzduch. Najednou vše dávalo smysl. Celé ty roky hledání, strachu a nejistoty se scvrkly do jednoho okamžiku pochopení.
Na závěr jsme mluvili o mém dobrovolničení pro Práh Jižní Morava. Pochlubil jsem se, že se stýkám se dvěma schizofreniky, kterým se snažím pomáhat. Pomáhám jim znovu se začlenit do společnosti, učím je počítačové dovednosti a snažím se být pro ně spolehlivým bodem. Paní doktorka mi věnovala knihu Schizofrenie a rodina od pana Svobody, která by mohla být dalším krokem na mé cestě k pochopení sebe i druhých.
Návštěvu nazývám „poslední“ proto, že pro mě uzavřela jednu velkou kapitolu. Byla to symbolická tečka za roky nejistoty a hledání odpovědí. Ve skutečnosti ale poslední návštěva nebyla. Jsem si vědom toho, že léčba a pravidelná péče jsou součástí mého života.
Dnes už vím, že diagnóza není konec. Je to odpověď, která otevírá dveře k lepšímu pochopení sebe sama a k životu, který není definován mými problémy, ale tím, jak s nimi bojuji.
Více na: Život na hraně
