Článek
Psychóza je zvláštní zkušenost. Kdo ji nezažil, jen těžko si dokáže představit, jak hluboko dokáže člověka vtáhnout do jiného vnímání reality. A kdo ji zažil, ten ví, že to není jen epizoda, která skončí v okamžiku, kdy odezní. Něco z ní v člověku zůstane navždy.
U mě to nepřišlo najednou jako rána z čistého nebe. Spíš se to plížilo pomalu. Nejdřív nenápadně. Myšlenky začaly být rychlejší, intenzivnější, propojenější. Najednou mi všechno dávalo smysl. Události, které spolu běžně nesouvisejí, se mi zdály propojené. Měl jsem pocit, že svět kolem mě skrývá hlubší významy a že já jsem jeden z mála, kdo je dokáže rozpoznat.
V té chvíli to nepůsobilo jako nemoc. Naopak. Připadalo mi, že jsem konečně pochopil něco zásadního. Měl jsem pocit obrovské energie, jistoty a přesvědčení, že všechno do sebe zapadá. Každá zpráva, každý pohled lidí kolem mě, každé slovo v médiích mohlo nést nějaké poselství.
Postupně se ale realita začala vzdalovat. Myšlenky, které mi dřív připadaly logické, začaly být čím dál divočejší. Přestal jsem spát. Mozek jel na plný výkon a nedokázal vypnout. Člověk je v takovém stavu přesvědčený, že je v pořádku. Že ostatní jen nechápou.
K psychóze se u mě přidala i paranoia. Najednou jsem měl pocit, že některé věci kolem mě nejsou náhoda. Že lidé něco vědí, že mezi řádky probíhá komunikace, které ostatní nerozumí. I obyčejné situace jsem začal vnímat jako signály nebo skryté zprávy. Všechno do sebe zapadalo v podivném systému, který dával smysl jen mně.
Z dnešního pohledu vidím, jak moc byl můj pohled na svět deformovaný. Tehdy mi to ale připadalo naprosto logické. Psychóza má zvláštní vlastnost. Nedokážete ji sami rozpoznat. Z vašeho pohledu je všechno skutečné. Každá obava, každé spojení, každá domněnka. A když vám někdo řekne, že to není pravda, spíš to ve vás vyvolá pocit, že vám nerozumí.
Současně se u mě rozjela psychotická mánie. Měl jsem pocit, že jsem se uzdravil. Že všechny problémy jsou pryč a že mám před sebou neomezené možnosti. Energie byla obrovská. Nápady přicházely jeden za druhým. Pracoval jsem dlouho do noci, spal jen minimum a měl jsem pocit, že konečně jedu na plný výkon.
Byl jsem přesvědčený, že jsem silnější než kdy dřív.
Ve skutečnosti jsem se ale nezastavitelně řítil k vyhoření.
Mozek jel na hraně svých možností a tělo to postupně přestávalo zvládat. Člověk v mánii necítí limity. Nemá pocit, že by měl zpomalit. Naopak má pocit, že právě teď musí udělat co nejvíc věcí, protože všechno dává smysl a všechno je důležité.
Realita a moje vnitřní představy se začaly míchat. Věci, které dnes vidím jako jasné příznaky nemoci, mi tehdy připadaly naprosto samozřejmé. Člověk je v tom sám, i když je kolem něj spousta lidí.
Když psychóza odezní, přichází jiný druh bolesti. Najednou si začnete uvědomovat, co se vlastně stalo. Jak jste přemýšleli. Co jste říkali. Jak jste působili na ostatní. A s tím přichází stud, pochybnosti a strach, jestli se to někdy může vrátit.
Trvalo dlouho, než jsem si dokázal přiznat, že to byla nemoc. Ne selhání, ne slabost, ale nemoc, která dokáže změnit způsob, jakým mozek zpracovává realitu.
Dnes o tom dokážu mluvit otevřeněji. Ne proto, že by to bylo jednoduché, ale protože vím, že podobnou zkušenost prožilo mnoho lidí. Jen o tom často mlčí.
Psychóza není šílenství z filmů. Je to stav, kdy se realita pomalu rozpadá a člověk si toho ani nevšimne.
A když se z ní vrátíte zpět, chvíli trvá, než znovu uvěříte vlastní mysli.
Zdroj: Život na hraně
