Článek
Remise – to slovo má pro mnoho lidí skoro magický zvuk. Znamená, že nemoc ustoupila, symptomy jsou utlumené a člověk může žít „normální“ život. Jenže realita je jiná. Remise není konec příběhu, není to stav, kdy je všechno v pořádku a duše má klid. Je to spíš příměří s nepřítelem, který nikdy skutečně nezmizí. Může se skrýt, stát se méně nápadným, ale pořád je někde poblíž, jako stín, který neodchází.
Snažím se dělat všechno správně. Ráno vstanu, vezmu si léky, které mi pomáhají držet hlavu nad vodou. Mám svůj režim, který dodržuji, protože vím, že pomáhá. Snažím se jíst normálně, chodit na procházky, vyhýbat se stresu a konfliktům. Ale i přes to všechno někdy přijde den, kdy se všechno zhroutí.
Pamatuji si nedávný den, který začal úplně obyčejně. Probudil jsem se, ale hned po probuzení jsem cítil, že něco není v pořádku. Tělo bylo těžké, myšlenky pomalé, jako kdyby mozek běžel na poloviční výkon. Bylo to, jako když se snažíte rozjet auto, které nechce nastartovat – motor škytá, ale nejde dopředu. Na e-mailu na mě čekala výtka od kolegy, která by za normálních okolností byla jen drobným nepohodlím. Jenže v ten den to bylo jako rána kladivem. Najednou jsem si připadal neschopný, méněcenný, jako někdo, kdo všechno kazí.
Den šel dál a já se propadal hlouběji. Každá další zpráva, každá poznámka, každý úkol mi připadal jako obrovská zátěž. Nedokázal jsem se soustředit, všechno mě dráždilo, v hlavě mi to šumělo. Neměl jsem sílu mluvit s lidmi, nedokázal jsem odpovídat na zprávy. Mozek odmítal spolupracovat. Jako bych se díval na svět skrze zamlžené sklo, byl jsem přítomný, ale zároveň odpojený, ztracený ve svých myšlenkách, které se měnily v těžké balvany.
A co je na tom nejhorší? Že k tomu všemu vůbec nemusí přijít žádný konkrétní spouštěč. Někdy stačí únava, někdy jen náhodný den, kdy se tělo a mysl rozhodnou, že už toho mají dost. A pak je těžké nedostat se do pasti myšlenek, které říkají, že jsem slabý, že bych to měl zvládat lépe, že bych měl být „normální“. Ale psychická nemoc není moje volba, není to důsledek lenosti nebo neschopnosti. Je to nemoc jako každá jiná – jen je skrytá, tichá a záludná.
V takových chvílích nezbývá než být k sobě laskavý. Připomenout si, že to není moje vina. Přijmout, že i když dělám všechno správně, někdy to prostě nestačí. Dovolit si odpočívat, nechat věci být, nestavět na sebe další nerealistické nároky. Přiznat si, že remise není klid. Je to stav, kdy se snažím udržet nad vodou, ale vím, že bouře může kdykoliv přijít.
Učím se žít s tím vědomím, že i když vypadám „v pohodě“, někdy stačí maličkost a všechno se zlomí. A učím se být na sebe hodný, protože někdy i to, že jsem přežil další den, je vítězství.
Tohle není příběh o slabosti. Tohle je příběh o přežití. O tom, že i když mě nemoc srazí na kolena, zvednu se. Možná ne hned, možná ne snadno, ale zvednu se. Někdy stačí přežít jeden jediný den. A to je někdy to nejodvážnější, co může člověk s psychickou nemocí udělat.
Každý den, kdy vstanu a udělám alespoň jeden krok vpřed, je pro mě vítězstvím. A někdy je vítězství i to, že zůstanu na místě a nedovolím nemoci, aby mě úplně pohltila. Psychická nemoc není moje vina, ale moje zodpovědnost je s ní bojovat – po svém, svým tempem, s tím, co mám k dispozici. A někdy i ten boj vypadá jako pouhé přežití. A to je v pořádku.
Více na: Život na hraně
