Článek
Často přemýšlím nad tím, jestli je možné, že si v sobě někteří lidé nesou nemoc, která se ale projeví až tehdy, když ji něco probudí. Jako by uvnitř člověka existoval tichý kód, který se zapisuje dávno předtím, než začneme vnímat svět kolem sebe. Genetická stopa, která se nehlásí o slovo, dokud nenastane ta správná nebo spíš špatná chvíle.
Když se dívám na svůj vlastní příběh, připadá mi to stále jasnější. Dlouho jsem žil v domnění, že jsem úplně obyčejný. Že to, co se mi jednou stane, se přihodí vždycky jen těm druhým. Neměl jsem důvod myslet si, že se ve mně něco skrývá. Jenže pak přišel obrovský tlak, stres, který jsem nedokázal unést. V té chvíli jako by se ve mně cosi zlomilo. Najednou se otevřely dveře do míst, o jejichž existenci jsem nevěděl. A ven vyšla nemoc, která tam zřejmě byla už dávno připravená.
Zpětně si říkám, že jsem měl genetické predispozice. Nemoc byla ve mně zakódovaná, jen čekala na spouštěč. Mohlo to být cokoliv. U někoho alkohol, u jiného drogy, u dalšího trauma nebo dlouhodobý stres. V mém případě to byl právě stres, který rozbil křehkou rovnováhu a spustil řetěz událostí, které změnily můj život.
Nejspíš se nikdy nedozvím, zda by se to stalo i bez něj. Jestli by ta nemoc jednou stejně propukla, i kdybych se snažil žít klidněji. Nebo jestli by zůstala potichu až do konce mého života, jako neotevřená kniha. Ta nejistota je zvláštní. Na jedné straně je v ní určitá nespravedlnost, protože člověk nenese vinu za to, co má zapsané v genech. Na straně druhé v ní ale cítím i smíření, protože si uvědomuji, že některé věci prostě nemůžu ovlivnit.
Zajímavé je, že nemoc sama o sobě není jen černobílá. Ano, přinesla mi do života hodně bolesti, nepochopení a těžkostí. Ale zároveň mě přinutila zastavit se a dívat se na sebe jinak. Naučila mě přemýšlet o tom, co je v životě opravdu důležité, a také o tom, jak moc křehký je lidský mozek. A také to, že není slabostí, když se něco pokazí. Slabostí je spíš odmítat si to přiznat a nechat se tím zničit.
Dnes už vím, že genetické predispozice neznamenají jistotu. Ne každý, kdo má v rodině psychickou nemoc, ji musí sám prožít. Je to jen možnost, která se může, ale nemusí otevřít. Rozhoduje kombinace okolností, prostředí a vnitřní odolnosti. Rozhoduje to, co se nám v životě přihodí. A přestože tohle všechno nemůžeme mít pod kontrolou, zůstává nám vždycky možnost, jak k tomu přistoupíme.
Když se ohlížím zpět na začátek své cesty, cítím už méně viny a méně zoufalství. Bylo to z velké části dané, ale zároveň vím, že dnes mám vliv na to, jak se svým stavem zacházím. Beru léky, držím si denní režim a snažím se vyhýbat situacím, které by mě znovu mohly srazit na kolena. A i když mě někdy přepadne obava, že se nemoc znovu ozve, už vím, že nejsem bezbranný.
Možná nikdy nezjistím, kolik procent v tom hrají geny a kolik prostředí. Ale naučil jsem se přijmout, že právě kombinace obojího ze mě udělala člověka, kterým dnes jsem. A že i když se to semínko ve mně jednou probudilo, nejsem jen jeho výsledkem. Jsem i tím, jak s ním dokážu žít.
Více na: Život na hraně
