Článek
Když jsem poprvé seděl v čekárně psychiatrie, nebyl jsem ještě připravený slyšet pravdu. O sobě, o systému, ani o tom, co se mnou bude. Věděl jsem, že je něco špatně, ale nevěděl jsem co. Nedokázal jsem rozlišit, co ve mně patří mně a co už je symptomem. Nepřišel jsem si pro diagnózu. Přišel jsem, protože už jsem neměl kam jinam jít. Byl to zoufalý krok, který měl ukončit nekonečný pád, ale zároveň jsem pořád doufal, že to celé bude nějaký omyl. Něco, co se dá přechodit. Něco, co vyřeší dvoutýdenní neschopenka a balíček prášků.
Jenže nic z toho nepřišlo. Místo toho jsem dostal slovo, které mě mělo definovat. Slovník psychiatrie je krátký a přesný. Nabízí názvy, které zní odborně a sterilně, ale uvnitř člověka rozpoutají revoluci. Moje diagnóza mě nijak zvlášť nepřekvapila. Spíš mě zmrazila. Ne tím, co znamená, ale tím, co znamenala pro druhé. V tu chvíli jsem pochopil, že už nejsem jenom já. Že teď jsem taky něco. Něco, co má svůj záznam, svou krabici na lince, svoje šanonové číslo. Přijal jsem to. Na rozdíl od některých lidí jsem se diagnóze nebránil. Cítil jsem úlevu. Někdo konečně řekl nahlas to, co jsem si roky myslel. Už to nebyla moje vina. Už to nebyla slabost. Bylo to pojmenované. Mělo to jméno.
Ale tady ten příběh teprve začíná. Protože v mé cestě nebyla největší překážkou nemoc. Byli to lidé, kteří se rozhodli, že mě vyléčí.
Začalo to, když mi bylo pětadvacet. První návštěva psychiatra mě děsila. Necítil jsem se jako pacient, ale jako někdo, kdo se přišel přiznat k vlastní slabosti. Doprovodila mě sestřenice. Čekárna působila odtažitě, sterilně. Paní doktorka byla klidná, trochu zvědavá, ale ne nepřátelská. Ptala se, jestli mě někdo sleduje. Řekl jsem, že ne. Byla to lež. Nevěřil jsem, že by tehdy unesla pravdu. A popravdě, neunesl bych ji ani já.
Dostal jsem nálepku: deprese. K tomu antidepresiva a malé dávky antipsychotik pro jistotu, kvůli rodinné anamnéze. Nepřekvapilo mě to. Zapadalo to. A protože jsem si neuměl představit jiný způsob pomoci, přijal jsem to bez odporu.
A pak přišlo deset let. Deset let, během nichž se diagnóza nezměnila, ale moje stavy ano. Deset let, kdy jsem se snažil být vzorný pacient. Brát léky. Nevybočovat. Neobtěžovat. Být léčitelný.
Ale stavy se vracely. A měnily podobu.
Až když mi bylo čtyřiatřicet, seděl jsem v té samé ordinaci a poprvé řekl úplně všechno. Mluvil jsem o manických epizodách. O pocitech napojení na vesmír, o přemíře energie, o neschopnosti zastavit se. O tom, že jsem mluvil sám se sebou nahlas na ulici, že jsem věřil, že mám zvláštní úkol. A pak o hlubokých depresích. O hlasech, které se objevovaly večer. O tom, že realita mi občas připadala jako sen, a sen jako past. Tentokrát paní doktorka neodvracela zrak. Naslouchala. Nezastavila mě. Nezačala hned hledat diagnózu. Nechala mě mluvit. Ticho mezi námi bylo jiného druhu. Ticho, které neláme kosti, ale drží prostor.
Až když jsem skončil, zeptala se: „A kdy se to objevilo poprvé?“ A pak: „A co vám pomáhá vrátit se zpět?“
Nešlo o žádný převrat. Nepřeskládala mi mozek. Ale konečně mě slyšela.
Diagnóza, kterou pak vyslovila, zněla cize i důvěrně. Schizoafektivní porucha. Ne bipolární, ne čistě psychotická. Kombinace. Průnik. Něco mezi. Kód, který se na první pohled nevejde do šablon.
Ale tentokrát jsem se v tom kódu poznal.
Největší rozdíl nebyl v tom, co mi řekla. Ale v tom, že tentokrát jsem mohl říct všechno já. A že to někdo unesl.
Když jsem v těch čtyřiatřiceti vyložil všechny karty na stůl, přišla obrovská úleva. Ne kvůli tomu, že mi konečně dali novou diagnózu, ale protože jsem poprvé v životě nemusel nic tajit. Nemusel jsem přemýšlet, co si ještě můžu dovolit říct, a co už by bylo moc. Mohl jsem to pustit ven celé, bez výběru a bez korekcí. A najednou jsem si uvědomil, že to, co mě nejvíc tížilo, nebylo to, co se mi děje, ale to, že jsem o tom nesměl mluvit. Dostal jsem jméno pro něco, co mě provázelo roky. Schizoafektivní porucha. Slovo, které se neříká snadno a většina lidí ho vůbec nezná. Ale pro mě to byl klíč. Konečně do sebe zapadly věci, které jsem dlouho nedokázal pojmenovat. Letité přesvědčení, že trpím jen depresí, přitom jsem měl období, kdy jsem se cítil nadpozemsky nabitý, téměř nesmrtelný. Vzpomínky na hlasy, které mě v noci volaly jménem. Na zvláštní vize, obrazy, na pocit, že nejsem úplně v tomhle světě. To všechno dávalo smysl. A já si konečně přiznal, že moje paměť není děravá ani nespolehlivá. Jen jsem dřív nebyl připravený to všechno vidět.
Začal jsem o sobě mluvit jinak. Ne jako o člověku s nějakou nemocí. Ale jako o člověku s konkrétní zkušeností. Začal jsem si dovolit říct: já mám schizoafektivní poruchu. Bez hněvu. Bez výčitek. Bez obrany. Ne proto, že bych chtěl nálepku. Ale proto, že to byl nejpřesnější popis toho, čím procházím.
Ale zároveň jsem si začal všímat, že ten okamžik pochopení nenastal u všech. Pro část mého okolí to bylo moc. Moc složité, moc neznámé, moc nepohodlné. U někoho způsobila změna diagnózy i změnu postoje. Jako by přibylo něco nebezpečného. Přitom já jsem byl pořád ten samý. Jen pravdivější.
Co se změnilo, byla i moje vlastní obrana. Přestal jsem se snažit být ten rozumný pacient. Začal jsem být člověk s potřebami. Ne automat na léky. Ne chodec mezi krizemi. Ne někdo, koho je třeba uklidnit, ale někdo, koho je třeba slyšet.
Od chvíle, kdy jsem slyšel slovo schizoafektivní porucha, se v podstatě nic nezměnilo, a zároveň se změnilo všechno. Život šel dál. Práce, běžné úkoly, jídlo, vstávání. Nepřišel žádný velký převrat, žádná transformace. Jen tiché doznívání toho, co jsem si konečně přiznal. Ale v hlavě to zůstalo jinak poskládané. Přestal jsem se snažit sám sebe přesvědčit, že moje stavy jsou chyba systému, selhání osobnosti nebo špatná morálka. Přijal jsem, že mám nemoc. A hlavně, přijal jsem, že to neznamená, že jsem méně člověk.
Začal jsem o tom mluvit veřejně. Ne hned a ne lehce. Ale nešlo to držet v sobě. Cítil jsem potřebu to sdílet, protože jsem sám tak dlouho mlčel a věřil, že mlčení je bezpečí. Není. Mlčení je vězení. A tak jsem psal. Mluvil s lidmi. Někdy jsem narazil na odmítnutí, jindy na nepochopení, ale většinou na tiché děkuju. Těm slovům rozumím víc než kdy dřív. Protože vím, jaké to je být v tom sám a myslet si, že nikdo jiný to nezná.
Léky beru dál. Nepovažuju je za zlo. Ale už vím, že nejsou samospasitelné. Nepřinášejí pochopení, neřeší vztahy, neuzdraví samotu. Jsou důležitou součástí. Ne celkem. Před pár lety jsem se přestal bát říct, že kombinace farmak a otevřeného rozhovoru s psychiatrem je pro mě základ. Ale stejně tak důležité je mít kolem sebe lidi, kteří nesoudí. Kteří se neptají, co přesně ta porucha znamená, ale jak se dnes mám.
A ještě něco se změnilo. Přestal jsem čekat, že mě někdo spraví. Že přijde odborník, který najde správný lék, správné slovo, správnou techniku a všechno se vyřeší. Pochopil jsem, že opravdová léčba nezačíná v ordinaci. Začíná ve chvíli, kdy se rozhodnu být k sobě upřímný. Ne jednou, ale znovu a znovu. I tehdy, když to bolí.
Dnes žiju v remisi. Není to konec cesty. Jen klidnější úsek. Mám dny, kdy se cítím silný. A jiné, kdy sotva dojdu do kuchyně. Ale už se za to netrestám. Neříkám si, že jsem selhal. Jen vím, že to k tomu patří. A že v tom nejsem sám.
Více na: Život na hraně
