Článek
Když se ohlédnu zpět na své první články, cítím v nich syrovost. Byly to slova napsaná z bolesti, z chaosu, z nutnosti něco ventilovat. Psaní pro mě tehdy nebyla volba. Byla to terapie. Zoufalý pokus zaznamenat, co se mi děje v hlavě, protože jsem měl pocit, že jinak mě nikdo neuslyší – a možná ani já sám sebe.
Ty první texty byly temné. Ne protože bych si na temnotě zakládal, ale protože jsem v ní žil. Psal jsem: „Dno nevypadá jako ve filmech. Je tiché. Pomalé. A nevíš, že jsi v něm, dokud tě nezačne dusit.“
Byl to svět, ve kterém všechno bolelo – vztahy, samota, vlastní hlava. A já si říkal, že jestli to má takhle vypadat napořád, možná se do budoucnosti ani dívat nechci.
Psal jsem o hypomanii – o dnech, kdy jsem chtěl nasednout na jakýkoli vlak a prostě někam jet. „Všechno mi dávalo smysl a nic zároveň. Mluvil jsem moc, spal málo, a všechno bylo teď hned.“ Byl to svět bez pravidel, bez brzd. Ale taky bez odpočinku.
Psával jsem o dětství. O prázdnotě, která vzniká, když tě sice nikdo nebije, ale ani tě opravdu nevidí. „Nepotřeboval jsem velká gesta. Potřeboval jsem, aby si mě někdo všiml.“
A to všechno ve mně zůstávalo. Hledal jsem slova, která by to unesla. A v těch slovech jsem začal pomalu nacházet i sebe.
Ale pak se něco změnilo. Ne rychle. Spíš tiše. Začal jsem si všímat, že už nepíšu jen o bolesti. Mezi větami se objevovalo něco nového. Jako bych s každým textem trochu dorůstal. Přestával jsem jen popisovat tmu. Začal jsem se otáčet ke světlu.
Napsal jsem větu, která pro mě byla přelomová: „Možná že skutečná síla není ve velkých činech, ale v tom, že zůstanu. Že to nevzdám. Že se ráno zvednu a dojdu si pro kafe.“
A najednou jsem si uvědomil, že i tohle je příběh. Taky silný. Taky důležitý. Možná ještě víc než ty předchozí.
Dnes už nepíšu jen o temnotě. Ne proto, že by zmizela. Ale protože už jí nedávám všechno. Už jí nedovoluju diktovat každý odstavec. Vím, že pořád číhá. Ale vím taky, že mám v sobě dost světla, abych jí čelil.
Možná je tohle ten největší posun: že už nepíšu jen proto, abych přežil. Ale proto, že mám co sdílet. A že vím, že mé příběhy mohou někomu pomoct – stejně jako dřív pomohly mně.
Více na: Život na hraně
