Článek
Dnes jsem si v odpoledním klidu pustil Bossův loňský koncert z Paříže. A je to bomba. Letos pětasedmdesátiletý Springsteen (narozeniny oslaví v září), věrný své pověsti, hraje na kytary, foukací harmoniku, poskakuje, běhá, podává si ruce s posluchači a u toho zpívá na plné pecky, jako by to bylo naposled. Sveřepě, dynamicky, zarputile, až s bolestivou grimasou a přivřenýma očima drtí jednu skladbu za druhou, bez pauzy přechází z hitu do hitu, za zády se skvěle šlapající kapelou.
To je tedy Amerika. Tak jsem si ji představoval v osmdesátých letech. To se tu zcela nečekaně v obchodech Supraphonu objevilo i Bossovo mega album z roku 1984 Born in the U.S.A. Díky hudbě, knihám a filmům jsem si Státy idealizoval, toužil po svobodném životě, být On the Road. A přál se tam podívat.
Venku vydatně prší. Markéta odmítá vyrazit na procházku, raději si vleze s Keplerem do postele a doufám, že se tam pouze příjemně seversky bojí. Šel bych si také číst, ale jsem z pařížské podívané tak rozpumpovaný, že musím ven. Půjčím si od kluka bundu s kapucí. Pod ni se vejdou sluchátka, a tak místo ženy mi dělá dál společnost rodák z New Jersey. Jdu a poslouchám největší hity Born to Run, Thunder Road, Backstreets a další tak, jak mi je Spotify servíruje. A jdu pěkně svižně, skoro běžím, u pomalejších skladeb zvolním. Místy lehce zatancuju, nějaký ten krok sun krok, vykřiknu kousek refrénu, zamávám rukama. V lese nikdo není, takže se nemusím hamovat, trsám si to zvesela, déšť vůbec nevnímám.
Ostatně, když jezdím na inlajnech, tak na závěr, endorfiny už vyplavené, několik posledních koleček tančím. Dancing In the Light. Na dráze jsem sám, mohu na bruslích poskakovat a vesele rozhazovat rukama, mávat holemi za zpěvu lidových vypalovaček. Hřiště je obklopeno bytovými domy. Hypotetičtí diváci mě mají jako na dlani. Marie, pojď se podívat. Už je tam ten blázen zas! A už tančí? Jo, zmítá se jako by ho kousla tarantule, či co! To by se za mě tedy Markéta styděla. Jsem tu však sám, je sobota, osm hodin a tak ještě skoro všichni dospávají včerejší hospody nebo týdenní nedospánky.
Už jsem u řeky. Pouštím si tedy tematicky The River. Přehrada se mohutně vypouští, koryto je plné, pod hrází stříká zpěněná voda. Hotová Niagara. Dívám se, fotím, málem mi telefon do rozbořeného toku spadne. Jdu raději dál a za chvíli už procházím kolem hřiště místního fotbalového oddílu Dosta. Nedívám se nalevo napravo, jen muzika a rázná chůze. Náhle mi kolem hlavy prosviští míč. Reaguju pochopitelně jako Rudman (nebo jiný hokejový gólman Hrabal na plachtící třepetající se puk zápěstím vystřelený od modré čáry Švédem v semifinále mistrovství). Totiž pozdě. Kopačák, vánoční dárek, plave uprostřed zdivočelé Svratky. A dva náctiletí hoši běží a beznadějně gestikulují, možná i nadávají. Tady, tady plave, volám. A už uháníme podél řeky a hledáme vhodné místo a dostatečně dlouhou větev. Jeden z chlapců musí do vody. Vyzouvá se, svléká tepláky a už je v řece až po prsa. Větví se natahuje pro kulatý nesmysl, který se na chvíli změnil na říční plavidlo. Už to vypadá, že nezvedená loďka proklouzne. Ale přece se ji podaří zachytit. Míč se chvíli točí, ale už je v rukou mladíka.
Proběhlo to celé během pár desítek sekund. Zprudka všichni oddychujeme. Kluci mají radost. Ukazuji jim palec nahoru, usmívají se a gesto opětují. Bylo to nasazení hodné Šéfa.
Ten to takhle v tempu zvládne skoro tři hodiny v kuse. Budu ho na place sledovat. Nemám strach, že bych stát nevydržel. Budu totiž tancovat, křičet, rukama do rytmu mávat a refrény zpívat.
Ameriku už si dávno neidealizuji. Nikdy jsem tam nebyl a ani tam asi nezavítám. Nevadí mi to. Přesto jsem rád, že je. A že tam žijí lidé jako Bruce Frederick Joseph Springsteen.
WebInformace o akci. Bruce Springsteen and The E Street Band 2024 World Tour. Bruce Springsteen se po dlouhých 12 letech vrací do Prahy na svůj jediný koncert ve střední Evropě, který bude zároveň jeho největším koncertem v České republice. Koncert se uskuteční 28.5 na pražském letišti Letňany.
Takže do Prahy, do Letňan…
Born in ČSSR…
