Článek
Nejprve stručná fakta. Mám za sebou 35 let výuky na střední škole. Věk žáků? 15 - 20 let, někdy i více. Zaměření? Od gymnázia až po učiliště, a to včetně dospělých, tedy různých dálkových a nástavbových oborů.
Proč je tohle důležité?
Protože nejde o malé děti, které by byly pobytem ve škole nějak ohroženy nebo trpěly odlukou od rodičů. Dokonce ani nemají syndrom opuštěného mláděte. Neštěkají a nevyjí hrůzou, že jsou samy. Nekoušou boty a neničí koberce. Naopak si to z velké většiny užívají.
V mých hodinách s mobily pracujeme, pokud to má smysl. Nejen Kahoot!, ale vyhledávání, práci s informacemi a další věci využíváme běžně a naplno, a ne vždy k tomu máme počítače. Úpravy fotografií řešíme na fotografiích, pořízených přímo v hodině žáky, protože každé zařízení vyžaduje jiný způsob práce a měli by znát právě to svoje. A svůj styl focení. Někteří na začátku tvrdí, že fotit neumí a později vyhrávají soutěže právě proto, že jsou osobití a nebojí se originality.
Povoluji mobily bez omezení, pokud má žák prokazatelně práci hotovou. Jinými slovy: je-li žák na mobilu, je práce ukončena a já ji oznámkuji.
A co na to žáci? V září ječí, že „Já jsem si jen chtěl něco ověřit! Já hraju jen chvilku, to přece nemůžete!“ Můžu. Pokud si chtěl jen něco ověřit, stačilo by, kdyby mi to řekl. Nemám s tím problém a nikdy jsem neměla. V říjnu už se ozývají spolužáci: „Když seš blbej a lezeš na mobil, tak si nestěžuj a neruš ostatní!“
Od konce října jsem už zneužití mobilu žákem neřešila ani nepamatuji. Možná, občas, výjimečně. Samozřejmě nepočítám těžce závislé, protože i ty už na středních školách řešíme.
Co ale řešit nemám jak, je zneužívání mobilu rodičem. Obvykle matkou. Chápu telefony typu „Vezeme dědečka do nemocnice, popros o propustku, jinak ho už živého asi nestihneš“, chápu i telefon „Je mi strašně zle, lásko, nevím, co udělám, nechci už žít“ - což je zcela reálná situace, kdy jsme volali PČR. Postcovidový syndrom u slečny s depresemi je záludná věc.
Co ale nechápu je telefon matinky typu „Co děláš, nenudíš se?“ nebo „Odpoledne si půjdeme koupit boty…na kafe…do kina…“ a to i když žák natvrdo sdělí „Mami, rušíš! Já teď fakt nemůžu!“. Vrcholem byl dotaz, jestli bobánkovi chutnala svačinka. Vůbec jsem netušila, že „bobánek“ je schopen nazvat matku pohlavním orgánem, a to pěkně nahlas a před celou třídou. Ale pomohlo to.
Znám školu, velmi kvalitní soukromé gymnázium, kde žáci ráno mobil pověsí „do pytlíčku“ a odpoledne si jej vezmou. Funguje to. Rodiče žijí a žáci zjevně také. A všichni ví, že pokud se něco stane, vyřeší se to. Netřeba dítěti každých 20 minut volat.
Takže zákaz mobilů vítám. Ano, pokud je mobil jako kompenzační pomůcka, jistě bude mít žák lékařské nebo poradenské potvrzení. Ale mobil bude mít kvůli svému zdravotnímu handicapu a ne proto, aby si jeho matka každých 20 minut ověřovala, co se děje. Alespoň doufám, že tahle móda „mít neustále dítě pod kontrolou“ zmizí. Aspoň v době, kdy je žák zabrán do nějaké činnosti nebo hry a někdo ho neustále ruší jen proto, že nemá co dělat.
Citace nejsou. Není to odborný výklad ani rozbor, je to jen osobní zkušenost se zneužíváním mobilů těmi, proti kterým učitel žádnou obranu nemá.
