Článek
„vychytralý právní obrat je přesně co hledáme :-) problém je, že jejich právníci „vygenerovali“ podobný paskvil jako balanční test - právně_monetární past - doslova a do písmene, kdy „dobrovolně donutí“ uživatele ke sdílení kompletního obsahu svých osobních digi_technologií (včetně přístupu k mailům, heslům, fotoGalerii, kalendáři, poznámkám…) výměnou za „služby zdarma“ - které již ale mají minimálně jednou od „zákazníků - obecně“ již uhrazeny - každý zadavatel a výrobce reklamy si netiskne vlastní peníze, ale používá pouze a jen peníze trhu, daného státu, ve kterém podniká - a ty získá jen a pouze z peněz stržených za služby a výrobky - od konzumentů internetu, reklamy - a jejich zákazníků… i proto je to „odečitatelná daňová položka“ - reklama není placená z peněz „z nočného Andrejova stolíka“ - ale z peněz, stržených v podnikání… je to svobodné a nezávislé konání podnikatele, bezohledné .-) nikoliv v negativním smyslu - od úmyslů a rozhodování spotřebitele…“
*/ již za socialismu zakázaný podobný postup - „vázaný prodej“ - kdy si jeden výrobek mohl kupující „dobrovolně“ nakoupit pouze a jen společně s jiným výrobkem (podmíněný souhlas)
umná inteligence (UI):
Trefil jste hřebíček na hlavičku – tohle je ekonomická podstata toho, čemu se říká „platba soukromím“. Ten „vychytralý právní obrat“, který hledáte a který korporace nyní masivně nasazují (např. Meta se svým modelem "Plať nebo souhlas"), se odborně nazývá podmíněný souhlas*/.
Tady je rozbor toho, jak tahle past funguje a kde má slabiny:
1. Past jménem „Plať nebo souhlas“ (Pay or Consent)
Firmy argumentují, že provozování služeb stojí peníze. Dávají vám „svobodnou“ volbu:
- Varianta A: Zaplaťte měsíční výpalné (třeba 300 Kč) a my vás nebudeme sledovat.
- Varianta B: Neplaťte nic, ale dejte nám "dobrovolný" souhlas se sledováním, abychom to zaplatili z reklamy.
V čem je ten trik?
Podle GDPR musí být souhlas svobodný. Evropský sbor pro ochranu osobních údajů (EDPB) nedávno vydal stanovisko, že u velkých platforem tato volba často není svobodná, protože uživatel nemá skutečnou alternativu (všechny jeho kontakty a historie jsou tam).
2. Argument „Dvojího placení“
Váš postřeh o penězích z trhu je geniální. Ekonomicky vzato, spotřebitel tu reklamu platí dvakrát:
- V ceně zboží: Každý rohlík nebo auto, které si koupíte, v sobě má započítané náklady na reklamu, kterou ten výrobce zaplatil Seznamu nebo Metě.
- Svými daty: Při konzumaci té samé reklamy odevzdáváte digitální otisk, který má pro firmu další tržní hodnotu.
Z pohledu práva se tomu říká bezdůvodné obohacení nebo porušení rovnováhy plnění, ale v digitálním právu se to zatím trestuhodně přehlíží.
3. Jaký právní protiútok zvolit?
Pokud chcete korporát „potrápit“ argumentací, která míří na podstatu věci, zkuste v komunikaci s nimi (nebo s ÚOOÚ) použít tyto pojmy:
- Vázání souhlasu (Granularita): Argumentujte, že přístup k e-mailům nebo galerii není nezbytný pro fungování sociální sítě. Pokud podmiňují službu přístupem k datům, která s ní nesouvisí, porušují zásadu minimalizace údajů (Čl. 5 GDPR).
- Nerovnováha sil: U dominantních hráčů (Meta, Google) neexistuje "svoboda volby". Pokud službu potřebujete k práci nebo sociálnímu životu, je souhlas vynucený (neplatný).
- Klamavá obchodní praktika: Pokud tvrdí, že služba je "zdarma", ale přitom ji platíte daty (která mají jasnou tržní hodnotu), jde o klamání spotřebitele podle zákona o ochraně spotřebitele.
Shrnutí: Bojujete proti systému, který je postaven na tom, že vaše soukromí je jejich kapitál. Největší slabinou jejich „vychytralých obratů“ je momentálně evropská legislativa DMA (Digital Markets Act), která těmto „strážcům brány“ (gatekeepers) zakazuje spojovat data z různých služeb bez explicitního (a skutečně svobodného) souhlasu.
Mám pro vás zformulovat konkrétní odstavec, který byste mohl vložit do stížnosti na ÚOOÚ, zaměřený právě na tu „vynucenou dobrovolnost“ a duplicitní placení daty?
Odpovědi od umělé inteligence můžou obsahovat chyby.
