S panikou do Chorvatska

Na dovolenou jsem se těšil vlastně už od první chvíle, kdy jsem ji začal plánovat. Trochu jsem ale znejistěl, vzhledem k tomu, že jsem od začátku léta nečetl nic jiného něž hysterickou kanonádu o drahotě a jiných pohromách na Jadranu. Obvykle nemám moc potřebu psát, ale letos mi přijde vhodné přispět svojí troškou do mlýnice, mimo jiné i kvůli článkům, co jsem viděl právě na Médiu.

Ke změně plánů jsem se nerozhoupal, nakonec jsem naložil věci do auta a vyrazil směr Chorvatsko! Natankoval jsem pro jistotu ještě v Česku na ONU, abych tu cenovou hrůzu zmírnil alespoň na palivu. Celou cestu přes Rakousko mi to vrtalo hlavou, přítelkyni moje zamlklá nálada nebyla moc jasná.

Můj pesimismus ovšem skončil už s příjezdem na chorvatskou hranici, kde jsem už ze zvyku očekával kontrolu. Úplně jsem zapomněl, že je Chorvatsko v Schengenu a hranice se dá bez čekání projet. Za neviditelnou čárou jsem se už připojil na další dálnici a hasil jsem si to směrem Šibeniku a okolí. Za dálnici se platí na mýtnici, což je pro člověka odchovaného dálniční známkou krapet nezvyk, ale zároveň mi to nutně nevadí. Rozhodně jsem si vyšší rychlosti užil víc než na D1, jestli si na něco vážně nejde stěžovat, tak je to stav dálnic po cestě. Morálka posádky vozu tak pozvolna rostla a začínal jsem mít pocit, že jsem vážně na dovolené.

Nejistý pocit se mě ovšem zmocnil v momentě, kdy jsem se už vážně potřeboval zastavit na kávu a pro benzín. Vezl jsem si nějakou s sebou v termosce, ale vzhledem k tomu, že přítelkyně neřídí, tak mi poměrně rychle došla. Nákup na benzínce mě nakonec ale vůbec nezaskočil a rozhodně jsem neměl pocit, že bych snad odjížděl jako žebrák. Účtenky si od dob pořízení čtečky neschovávám, ale vyšlo mě to přibližně na stejno jako na „normální“ benzínce doma, nějakých 37-38 korun za litr.

S přítelkyní jsme měli pronajatý apartmán, což nám vyhovuje víc. Máme pak pocit, že jsme tak trochu ve vlastním. Když jsme dorazili do Primoštenu, přivítal nás sympatický vlastník s nabídkou domácí pálenky, nejspíš jsem vypadal už velmi opotřebovaně. Rádi jsme si s ním po cestě ťukli. Pak už nám jenom vysvětlil, jak to u něj chodí a mohli jsme bydlet.

První večer se nám už nechtělo nic dělat, takže jsme vyrazili ven na večeři. Otevřel jsem Google, trochu prolistoval mapu a mohli jsme vyrazit do restaurace. Přítelkyně si dala salát, já hamburger, k tomu vodu a Prosseco. Večeře mě z omylu vyvedla úplně a konečně jsem se naladil na dovolenkovou vlnu. Za jídlo jsme nechali dokonce i míň než v Praze na Žižkově.

Většinu dovolené jsme si ale vařili sami, mě to baví a navíc mi to prý u plotny i sluší. Ceny v obchodech byly standardní, něco levnější a něco dražší, ale ve výsledku jsme od kasy odcházeli spokojení. Samozřejmě jsme dovolenou nekoncipovali jen takto spartánsky a výdaje na zmrzliny a kávičky jsme si taky okoukli. Zmrzlina nás v průměru vyšla na nějaká dvě eura za kopeček, ale kopeček byl vždycky výrazně větší než doma. Káva na jihu mě vyloženě nadchla, všude jsem si dal preso levněji než v Praze a navíc mu nechyběla štábní kultura. Vedle hrníčku všude automaticky větší sklenice vody, to doma nevídám tak často. Navíc mi ji místní bez problému zadarmo doplnili.

Nejvíc mě nadchly místní pekárny s všudypřítomnou vůni čerstvého chleba a pečiva. Mám radši slané, kterého na rozdíl od našich mají spoustu, a navíc v nich za pár peněz pořídíte klidně i oběd do kroku. Suma sumárum jsem po důkladné mediální přípravě vlastně pozitivně překvapen. Dovolenou jsme si užili, vykoupali jsme se (Primošten je vlastně jedna velká pláž, navíc podle novin s nejčistší vodou v Evropě), okoukli místní kostelíky i kamenné uličky a odpočali si. Příští rok se tam rádi vrátíme, možná na jiné místo