Článek
Když chceme dnes vyrazit do kina, většinou zamíříme do přeplněného obchodního centra a navštívíme jeden z obrovských kinosálů. U vstupu si koupíme předraženou limonádu a popcorn, na toaletách se tlačíme ve frontě s dalšími návštěvníky a mnohdy jde spíše o stresovou záležitost, než příjemný odpočinek.
Za minulého režimu ale návštěva kina probíhala úplně jinak. Ti, kdo ještě pamatují, jak to tenkrát probíhalo, mají dnes často pocit, že to už dávno ztratilo svoje kouzlo. Pojďme si tedy připomenout, jak to za socialismu chodilo.
Na úvod je potřeba říct, že návštěva kina tehdy nebyla univerzální zkušenost, která by probíhala ve všech koutech Československa stejně. Jinak vypadal večer ve velkém městském kině a jinak promítání v menší obci.
Takhle se chodilo do kina za socialismu. Pamatujete?
Lístky šly na dračku
Pokud jste se chtěli vypravit na dlouho očekávaný trhák, většinou bylo nutné myslet na to dopředu. Lístek jste si totiž nemohli pořídit na internetu z pohodlí vlastního gauče, ale bylo třeba se pro něj fyzicky vypravit na pokladnu. V případě zahraničních filmů jste si navíc vstupenku museli často koupit s velkým předstihem, aby se na vás vůbec dostalo. Když se například blížila premiéra slavného Vinnetoua a Pokladu na stříbrném jezeře, bylo beznadějně vyprodáno.
Na druhou stranu bylo kino dostupnější než dnes. Vstupenky byly levné a snadno si je tak mohli koupit i studenti, kteří chodili po brigádách a měli hluboko do kapsy. Zatímco v současnosti je například rodinná návštěva kina pro řadu domácností něco, co si mohou dopřát jen výjimečně, za socialismu šlo o relativně běžný program na odpoledne nebo páteční večer.
Jak běžnou součástí života kino bylo, napovídají čísla. Na území dnešní České republiky zaznamenala kina v roce 1957 téměř 149 milionů návštěv. Do roku 1989 návštěvnost klesla přibližně na 51 milionů. Český statistický úřad tento vývoj spojuje především s rostoucí oblibou televize a dalších forem zábavy.
Na měkké posezení jste mohli zapomenout
Kinosál nenabízel dnešní pohodlné a měkké sedačky. Polstrování nebylo samozřejmostí a často se tak v hledišti nacházely sklápěcí dřevěné sedačky, jaké si možná ještě vybavujete z divadel. Na venkově bylo vybavení zpravidla skromnější.
Ne vždy kino nabízelo občerstvení. Pokud ale ano, rozhodně nešlo o pizzu, popcorn nebo sendviče, které si kupujeme na promítání dnes. V nabídce bývalo třeba Eskymo, bonbony nebo sušenky. Osvěžit jste se pak mohli točenou limonádou.
Všudypřítomná propaganda
Když se konečně zhasla světla, nemuselo to ještě znamenat, že začíná slíbený příběh. Běžnou součástí programu totiž býval filmový týdeník. Ten obsahoval přibližně jedenáctiminutový zpravodajský úvod, někdy se objevovaly také krátké či reklamní filmy. Týdeníky však přinášely i politickou propagandu. Pro diváka, který se těšil hlavně na western nebo komedii, to znamenalo především nudu a nekonečné čekání.
Program tehdejších kin si dnes možná představujeme jako přehlídku budovatelských filmů. Na programu ale bylo také leccos jiného. Do československých kin se dostávaly také americké filmy, a to i během normalizace. Hranice výběru ale politika i přesto určovala. Dobrým příkladem je osud oscarového Obchodu na korze. Film z roku 1965 byl za normalizace zamlčován a pro filmové kluby se znovu uvolnil až v březnu 1989.
Kino ovšem umělo nabídnout i opravdu velkolepé zážitky. Vybrané sály promítaly ze 70mm filmového pásu a některé tituly v nich zůstávaly týdny či měsíce. Vstupenky se prodávaly dlouho dopředu a k filmům vznikaly dokonce i zvláštní letáky.
Zdroje:
