Článek
Budoucí herec přišel na svět 16. dubna 1947 v Londýně. Jeho matkou byla jedna z nejvýraznějších českých hereček Jiřina Štěpničková, otcem pak akademický malíř Jan Samec. Právě otcovo příjmení také původně nosil. Slavné jméno maminky ale rodině po nástupu komunistického režimu bezpečí nezajistilo. Ženě, kterou diváci obdivovali na plátně i na jevišti, se během několika let obrátil život naruby.
V roce 1951 se rozhodla odejít z Československa a syna vzít s sebou. Pokus o překročení hranic ale nedopadl podle jejích představ a skončil zatčením. Malý Jiří přitom podle svého pozdějšího vyprávění vůbec netušil, že mají namířeno do zahraničí. Domníval se, že jedou za tatínkem do Karlových Varů a těšil se na slíbené kolo k narozeninám.
Ukázalo se ale, že nabídka pomoci s emigrací, kterou herečka dostala, byla ve skutečnosti provokace Veřejné bezpečnosti. Jiřinu Štěpničkovou následně čekal politický proces a patnáctiletý trest vězení. Její syn se tak mezitím ocitl bez matky i bez známého domácího prostředí. Putoval do ústavní péče a podle jeho vzpomínek nějakou dobu trvalo, než ho otec vůbec vypátral.
Jiří Štěpnička neměl lehké dětství.
Veselé vzpomínky na polepšovnu
„Potom jsem se rok snažil, abych zjistil, kde vůbec máma je, protože mě sebrali a poslali mě do nějaké polepšovny. Táta mě nemohl najít. Rok jsem byl v polepšovně,“ vyprávěl v rozhovoru pro pořad Na kafeečko.
Označení polepšovna používal sám herec. Dosud zveřejněné články mluví o dětském domově nebo diagnostickém ústavu a liší se mimo jiné také v tom, jak dlouho v dotyčném zařízení Štěpnička zůstal. Magazín Paní domu například uvádí šest měsíců a přináší jeho další vzpomínku: „Já tomu říkám polepšovna pro batolata. Bylo to v Praze, pod uzamčením, ti opatrovatelé měli pistole…“ Do zařízení se v každém případě dostal jako předškolní dítě.
Přes tíživé okolnosti však na samotný život mezi ostatními dětmi nevzpomínal výhradně negativně. V paměti mu zůstaly společné hry i nezvyklá dovednost, kterou si odtud odnesl, děti z rodin komediantů ho totiž naučily skákat salta. Z postelí podle hercových vzpomínek vytahovaly matrace a odpoledne si tak vytvářely vlastní prostor pro své akrobatické pokusy. Veselé zážitky ovšem nic neměnily na tom, že malý chlapec nevěděl, co se s jeho maminkou stalo.
Matku vídal při návštěvách vězení
Když si ho otec konečně mohl vzít k sobě, našel nový domov v Karlových Varech. Později do jejich života vstoupila otcova partnerka Varvara, na kterou herec vzpomínal s láskou. Ani nové rodinné zázemí ale nemohlo nahradit přítomnost matky. Ta mezitím roky zůstávala za zdmi pardubické věznice.
Za maminkou jezdil s její sestrou, tetou Maryšou. Setkání byla pouze vzácná a podléhala přísným pravidlům. Zpočátku spolu hovořili přes okénka, která mu připomínala přepážky na poště. Později směli usednout ke stolu, jejich rozhovor však sledovala ozbrojená stráž. I obyčejné povídání matky se synem se tak odehrávalo pod dohledem cizích lidí.
Rodina se mezitím snažila dosáhnout propuštění Jiřiny Štěpničkové. Už v roce 1954 podala hereččina sestra společně s tehdy sedmiletým Jiřím žádost o prezidentskou milost. Jejich úsilí sice nepřineslo okamžitý návrat na svobodu, v roce 1956 byl však původní patnáctiletý trest snížen na deset let.
Nové začátky byly těžké
Podmíněného propuštění se Jiřina Štěpničková konečně dočkala v roce 1960, ještě před tehdejší prezidentskou amnestií. Ve vězení strávila více než osm let. Z dítěte, od kterého ji odtrhli, mezitím vyrostl dospívající chlapec. Společný život tak museli začít znovu po dlouhém odloučení, během něhož se mohli potkávat jen několikrát do roka.
Ani materiálně nebyl jejich nový začátek vůbec jednoduchý. Po návratu do Prahy bydleli v malém bytě na Zámeckých schodech, kde nebyla tekoucí voda ani funkční topení. Postupně se však do jejich života znovu vracelo také umění a lidé z matčina dřívějšího okolí. Jiří nakonec vystudoval herectví a vydal se stejnou profesní cestou. Když později mluvil o vlastní rodině, označoval ji za nejvyšší hodnotu, čemuž se po jeho zkušenostech nejspíš nikdo nemůže příliš divit.
Zdroje:
