Článek
Ke konci padesátých let móda dorazila i do Československa. Začaly se objevovat časopisy, které se zabývaly odíváním, a protože už od války uplynulo pár let, konečně se mohli lidé oblékat nejen prakticky, ale také pro parádu.
Mnoho žen snilo o tom, že se objeví na stránkách časopisu Žena a móda, modelkami se ale ve skutečnosti stala jen hrstka z nich. Kromě toho se jim tak tehdy ještě neříkalo - šlo o manekýnky.
Těch skutečně elitních přitom u nás bylo jen pár. Ty měly výsadu předvádět ty nejnovější kolekce a kromě toho mohly vyjet za hranice, což bylo za socialismu nepochybně velkým lákadlem. Jednou z těch nejznámějších byla Marta Pospíchalová. Stačilo přitom jen málo a její život by se ubíral úplně jiným směrem, neboť si přála být tankistka.
Po mole se procházely zralé ženy
Jednoho dne si ale vyšla na procházku po Praze a potkala dvě ženy z Ústavu bytové a oděvní kultury. Právě ty ji přesvědčily, aby přišla na konkurz. Protože na něm uspěla, začala předvádět oblečení nejen pro již zmíněný ÚBOK, ale také pro Dům módy. Tamtéž pracovala také Marie Kadeřábková, která si přála být modelkou již od malička a skutečně se jí to podařilo. V Československu tak prakticky neexistoval dámský magazín, ve kterém by se neobjevovaly její fotografie.
Vypracovat se až na tyto pozice ale většinou bylo náročné. Existovaly podnikové manekýny, které předváděly pro jednotlivé značky. Pokud ale chtěly skutečně prorazit, musely právě na konkurz do Domu módy. Těch několik šťastných v něm poté bylo zaměstnáno a pokud se jim dařilo, mohly se dostat k zakázkám pro známé salóny a někdy také vycestovat.
V dnešní době většinou pro nejprestižnější značky předvádí velmi mladé dívky. V minulosti tomu tak ale nebylo, daleko častěji se na přehlídkách objevovaly zralé ženy. Důvod byl jednoduchý, manekýny měly především zákaznicím ukázat, jak bude dané oblečení vypadat na nich.
Výplaty byly mizerné
Další velký rozdíl byl také ve finančním ohodnocení. V dnešní době mnoho modelek žije z bulváru a na velké peníze si mohou sáhnout i ty méně významné z nich. Pro většinu socialistických manekýn ale byla solidní výplata něco nedostižného.
Abychom byli konkrétní, plat manekýny v ÚBOKU činil v šedesátých letech 650 československých korun, v Domě módy přibližně 600 korun. Na rozdíl od dnešní doby byly také často placené od jednotlivých modelů, kdy za jeden mohly dostat 10-15 korun.
Aby si tedy dívka vydělala 150 korun, musela během přehlídky vystřídat deset modelů - a tím pádem se docela nadřela. Pro úplnost ještě musíme dodat, že průměrná mzda se tehdy pohybovala kolem 1500 československých korun. Skutečně to tedy nebyla žádná sláva.
Mužských modelů bylo jen málo
O něco lepší to bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy si ty nejlepší modelky, jakou byla třeba Melanie Vančurová, mohly vydělat i 10 tisíc měsíčně. Jindy takové peníze brali snad jen ředitelé velkých podniků.
Existovali také mužští modelové, bylo jich ale pouze velice málo. Ti nebývali zaměstnanci módních institucí, a tak museli mít také civilní zaměstnání. Modeling v zásadě vykonávali pouze jako koníček, případně drobný přivýdělek.
Za minulého režimu pochopitelně hrála roli také politika. Aby mohla dívka předvádět, v módní instituci musela nejprve absolvovat povinné odborně-politické školení. Obzvlášť to platilo pro ty, které pomýšlely na práci v zahraničí.
Zdroje:
