Článek
Celé to začalo zdražením. Od května 2025 vyskočil televizní poplatek ze 135 na 150 korun měsíčně a rozhlasový ze 45 na 55 korun. Tím to ale neskončilo. Novela, kterou prosadila ještě vláda Petra Fialy, rozšířila povinnost platit i na domácnosti bez televize. Stačí vlastnit chytrý telefon, tablet nebo počítač s internetem.
Nová vláda ANO, SPD a Motoristů slíbila, že s poplatky skončí, a v červnu 2026 schválila návrh na jejich zrušení. Česká televize měla místo nich dostávat 5,74 miliardy korun ze státního rozpočtu a Český rozhlas 2,065 miliardy. To je zhruba o miliardu, respektive o 400 milionů méně, než mají letos z poplatků dostat. Lidé měli naposledy platit v prosinci. Na podzim se ale všechno zkomplikovalo.
Premiér Andrej Babiš
Stávka, protesty a nakonec dobrovolné poplatky
Koalice zařadila návrh na program Sněmovny nečekaně v pátek 23. října. Hlasovalo se až v sobotu ve 4:36 ráno a návrh prošel do druhého čtení. Před Sněmovnou mezitím demonstrovali lidé, někteří z nich se dokonce pokusili proniknout dovnitř. O dva dny později se zaplnilo pražské Staroměstské náměstí. Pracovníci České televize a Českého rozhlasu navíc vyhlásili na 3. listopadu celodenní stávku, ke které se přidali také studenti nebo herci.
Odpůrci zamýšlené změny se bojí propouštění a toho, že se veřejnoprávní média dostanou pod vliv politiků. Vedení České televize mluví dokonce přímo o likvidačním dopadu. Premiér Andrej Babiš to ale odmítás tím, že nikdo média ovládnout nechce, peníze budou garantované zákonem a je nesmysl, aby složenka chodila lidem, kteří televizi vůbec nemají.
A co na to lidé? Průzkum STEM/MARK, který si nechala udělat Česká televize, ukázal, že převod pod státní rozpočet by podpořilo 54 procent lidí, současnou podobu zákona ale považuje za zdařilou jen 23 procent. Dnešní poplatky by zachovalo 34 procent dotázaných a dvě třetiny nechtějí, aby média byla pod kontrolou státu.
Koncem října v každém případě přišel další zvrat. Babiš ve vysílání televize Nova oznámil, že poplatky by mohly zůstat, ale jen dobrovolně. Řečeno jeho slovy: „kdo chce, ať platí, kdo nechce, nebude platit.“ Média by k tomu měla garantovanou částku, která by však nešla přímo ze státního rozpočtu. Odkud přesně by tyto peníze pocházely, ale zatím premiér neupřesnil.
Poplatky se platily už za první rozhlasové vysílání.
Platíme přes sto let
Mnoho lidí bere poplatky jako moderní výmysl. Ve skutečnosti jsou ale skoro stejně staré jako samotné vysílání. Rozhlas začal na našem území pravidelně vysílat už v roce 1923 a posluchači si za něj prakticky hned museli připlatit. Tehdy šlo ale o drahou zábavu pro hrstku vyvolených. V polovině roku 1924 platilo koncesi jen 219 lidí, na konci roku 1925 už jich bylo přes 14 tisíc. Právě z téhle doby ostatně pochází slovo „koncesionář“, které používáme dodnes.
Po měnové reformě v roce 1953 se za rozhlas platilo 5 korun měsíčně. Televize vydržela zadarmo o trochu déle. Pravidelně vysílala od roku 1954, již 1. ledna 1955 ale skončila legrace. Každý televizor se musel přihlásit a jeho majitel platil 15 korun měsíčně. Ke zdražení došlo až v červenci 1969, kdy televizní poplatek stoupl na 25 korun a ten rozhlasový na 10 korun. Tyto částky pak zůstaly neměnné přes dvacet let, a to až do roku 1991.
První černí diváci se objevili hned na Nový rok
Televizor byl v padesátých letech luxus. Člověk na něj dlouho šetřil, ale když už ho konečně měl doma, musel každý měsíc platit dál. Část lidí to brala jako nespravedlnost, a tak se stejně jako dnes nechtělo platit každému. Dobový tisk dokonce uvádí, že s prvním lednem 1955 se narodil i první „černý“ divák.
Za socialismu si ale nikdo příliš stěžovat nemohl, pokud nechtěl mít malér. Nespokojenost se dávala najevo pouze opatrně a režim na neplatiče tlačil. Noviny psaly o ubývajících černých divácích a na konci roku 1955 už poplatek platilo 32 111 majitelů televizorů. V roce 1961 jich byl dokonce milion.
Kdo se nechal chytit, tomu do smíchu nebylo. Vyhláška z roku 1974 totiž stanovila pro případ, že se doba neoprávněného užívání nedala přesně zjistit, paušální náhradu 900 korun za televizor a 360 korun za rádio. Při tehdejší průměrné mzdě 2237 korun tak za televizor padlo asi 40 procent výplaty.
Existovaly ale některé výjimky. Od poplatku mohli být osvobozeni nejchudší lidé a ti, kteří kvůli nemoci nebo tělesné vadě potřebovali stálou péči. Kdo se chtěl vysílání vzdát, mohl svůj přijímač odhlásit. Musel ho ale odpojit od antény i od elektřiny a úřady ho mohly dokonce oficiálně zapečetit plombou.
Levnější to bylo jen na první pohled
Dvacetikoruna oproti dnešnímu poplatku ve výši 205 korun zní jako skvělá nabídka. Stačí se ale podívat na výplatní pásku a rázem je jasné, že to tak jednoduché nebude. Průměrná mzda činila v roce 1955 podle Českého statistického úřadu 1192 korun, ve druhém čtvrtletí letošního roku to bylo 51 966 korun.
Když tehdejší poplatky přepočítáme podle mezd, vyjde televizní na 654 korun měsíčně a rozhlasový na 218 korun. Dohromady je to 872 korun, tedy víc než čtyřnásobek dnešní částky. Tehdy poplatky spolkly 1,7 procenta průměrné mzdy, dnes zhruba 0,4 procenta. V JZD, kde se průměrně vydělávalo jen kolem 800 korun, to nejspíš opravdu zabolelo.
Za 15 korun jste si navíc v roce 1955 mohli dát v hospodě deset velkých desítek a jedno malé pivo nebo koupit 93 cigaret značky Partyzánka. A dívat se přitom šlo jen na jedinou televizi, žádnou jinou nabídku lidé neměli. Dnes by rozdíl mezi přepočtenými 872 a skutečnými 205 korunami pokryl dokonce i Netflix v tom nejdražším tarifu za 419 korun a ještě by vám zbylo.
Zdroje:
