Článek
Tuzex byl za socialismu v Československu pojem. Nakoupit tam oficiálně mohli jen lidé, kteří jezdili za prací do zahraničí a tudíž disponovali valutami. Ty dostávaly vyplácené v poukázkách zvaných bony a právě těmi bylo možné v síti Tuzex platit.
Pokud jste neměli to štěstí, byly jen dvě možnosti - mohli jste se smířit s tím, že u zmíněné prodejny budete pouze smutně hledět do výlohy, nebo jste se museli vydat za vekslákem.
Veksláci byli lidé, kteří s bony obchodovali. Nebylo to pochopitelně tak výhodné, jako kdybyste si v zahraničí vydělali přímo, byla to ale jediná cesta, jak poukázky získat. Lidé tak za ně byli ochotni zaplatit mnohem více, než byla jejich skutečná hodnota.
Kdo si mohl v Tuzexu na Vánoce koupit džíny, byl poté ve škole za frajera.
Džíny byly opravdu drahá paráda
Jeden bon měl oficiálně hodnotu jedné československé koruny. Například před Vánoci ale kurz raketově rostl a mohl se vyšplhat dokonce k šesti korunám. Pokud vás nezastavilo tohle, museli jste být ještě dost odvážní na to, abyste provedli podezřelou obchodní transakci na ulici. Policisté ale naštěstí podobné kšefty přehlížela - koneckonců to byli také jen lidé a stejně jako všichni ostatní si čas od času rádi nakoupili speciální zboží.
Před Vánoci šly nejvíce na dračku džíny. Nejlevnější byla značka, pojmenovaná jednoduše „Rifle“, někdy se ale daly pořídit i dražší kousky jako třeba legendární Levisky. Jejich cena se pohybovala mezi 130 a 160 bony, takže jste museli investovat zhruba 650 až 900 československých korun.
A to byla částka, ze které se doslova protáčely panenky. Průměrná mzda se v polovině osmdesátých let pohybovala kolem 2,5 tisíc československých korun. Ten, kdo se chtěl producírovat po ulicích v nových kalhotách, tak nejprve musel třeba týden tvrdě pracovat v továrně.
Kdo měl digitální hodinky, byl frajer
Zejména pro dospívající mládež bylo vlastnictví riflí otázkou společenské prestiže. Komu je rodiče pod stromeček koupili, okamžitě v očích svých spolužáků stoupl na ceně. Navíc byly takové džíny mnohem kvalitnější a hezčí, než obyčejné tesilové kalhoty.
Do Tuzexu se před Vánoci chodilo také pro nejrůznější elektroniku. Velkým hitem byly zejména digitální hodinky značky Kessel, které kromě ukazování času dovedly také zahrát několik melodií. Nejspíš neexistoval školák, který by po nich netoužil, byl to ale opravdu nákladný dárek pro vyvolené - asi jako by dnes byl třeba ten nejnovější model iPhone.
Igelitová taška jako znak prestiže
Zcela samostatnou kapitolou se pak staly obyčejné igelitové tašky. Za minulého režimu totiž v Československu nebyly vůbec běžné, na nákup se chodilo se síťovkou nebo plátěnou taškou. Když se proto objevily první igelitky s logem Tuzexu, staly se kultovní záležitostí.
Dnes igelitovou tašku z obchodu bez obav použijeme místo pytle na odpadky, před revolucí by to ale nikoho ani nenapadlo. Místo toho si každý tu svou pořádně chránil a jakmile se ušpinila, jednoduše se obřadně vymyla vlažnou vodou a osušila. Nosila se dokonce místo kabelky nebo školní tašky. Nebyl to znak chudoby, ale naopak toho, že jste styloví a jdete s dobou.
Nevyhazovaly se ani plechovky od západních limonád, které se před svátky objevovaly na pultech Tuzexu. Pokud jste si tak svátečně koupili colu nebo jinou limonádu, prázdnou plechovku jste vypláchli a vystavili si ji v pokojíčku jako svérázný designový doplněk.
Zdroje:
