Článek
Po konci druhé světové války se propagovala především pracovitost a budování socialismu. V takovém nastavení bylo nějaké zkrášlování spíše nadbytečné. Zdržovalo nás totiž od práce a skutečně důležitých věcí. Základní hygiena měla být zcela dostatečná.
Lidé se ale přirozeně rádi zdobí a zkrášlují už od pravěku, a tak se v Československu trochu té marnivosti vymýtit nepodařilo. Rozhodně jsme ale neměli takový výběr jako na západě, a tak mnohdy nezbylo nic jiného, než zkrátka improvizovat.
Kosmetika za socialismu byla provizorní
Možná, že vám babička vyprávěla, jak to chodilo s líčidly. Tužka na obočí byla těžce nedostatkové zboží, a tak se používala třeba ohořelá sirka. Místo laku na vlasy posloužila cukrová voda a dokonce i pivo.
Teprve v šedesátých letech se situace začala postupně měnit, protože do módy přišlo výrazné líčení a vysoko vyčesané drdoly. Nabídka obchodů sice byla i nadále spíše neslavná, alespoň ale na ženu, která zatoužila po make upu, nikdo nehleděl skrz prsty.
O deodorantu jsme si mohli nechat zdát
Nedostatek ale nebyl pouze šminek, týkalo se to i produktů, které dnes považujeme za naprosto základní. Sehnat například deodorant bylo velké umění. Lidé si tak obyčejně museli vystačit s mýdlem. Těch ovšem na trhu také nebylo nijak závratné množství. To obyčejné stálo tři koruny, lepší sedm korun. Nejluxusnější mýdla ale mohla stát dokonce i osmnáct korun. Mýdla jako Jaro, Šeřík nebo Olimon byla velmi oblíbená a z nedostatku vůní si ho lidé dávali dokonce i do prádelníku.
První deodorant značky Vionell se objevil v sedmdesátých letech a byl to velký hit. O deset let později se v Maďarsku začal prodávat také sprej Fa, který se později výjimečně dal pořídit také na pultech našich drogerií a zajímavé je, že se prodává dodnes. Zatímco v současnosti ho ale považujeme spíše za levnější a obyčejnější možnost, v minulosti šlo o něco exkluzivního.
Živé květy nás dodnes straší ve snech
Za socialismu vůní nebylo příliš mnoho. Jednou z nejrozšířenějších byly pověstné Živé květy. V lahvičce se obyčejně nacházela větvička dané květiny a byla zalitá silně aromatickým roztokem, který zdaleka nevoněl každému. Nejčastější byl nejspíš ten s vůní levandule.
Živé květy si na začátku šedesátých let patentovalo družstvo Vřídlo v Karlových Varech, kde se vyráběly také další produkty. Šlo třeba o sůl do koupele či koupelový olej Ozalur.
Ze Sovětského svazu se ale dovážely také jiné vůně. Možná si ještě vybavíte kolínskou s názvem Duch Moskvy v lahvičce, která měla znázorňovat třeba dědu Mráze, trpaslíka nebo sněhuláka. Pokud jste toužili po něčem lepším, buď jste měli štěstí a něco vám dovezli příbuzní ze Západu, nebo jste museli zavítat do Tuzexu.
Muži neměli příliš možností
Co se týká mužů, ti měli možností ještě méně. Většinou je to ale příliš netrápilo, protože zvlášť starší generace se stále držely hesla, že správný chlap má smrdět. Vrcholem pro ně tak byla voda po holení, nejčastěji Pitralon. Všichni tak byli cítit úplně stejně. Teprve v osmdesátých letech se objevila československá voda po holení Marcus Caesar, na kterou si ovšem řada žen stěžovala jako na neuvěřitelný zápach.
Relativně krátce před revolucí se začaly prodávat parfémové spreje Impulse. Oblíbené byly hlavně u teenagerů a existovalo jich několik druhů, které se odlišovaly různě barevnými lahvičkami. Ten, kdo měl sbírku všech druhů, byl pochopitelně největší frajer.
Zdroje:
