Článek
Socialistická propaganda zcela jasně vyzdvihovala beztřídní společnost, ve které se budou všichni mít stejně dobře a všichni si budou rovni. Myšlenka je to bezesporu pěkná, bohužel ale naprosto nereálná. Koneckonců, ani v Československu se to příliš nedařilo.
Zvlášť majetek nejpopulárnějších umělců té doby naznačoval, že někteří jsou si trochu rovnější. Týkalo se to především těch největších popových ikon, jako byl třeba Karel Gott nebo Hana Zagorová. Díky prodeji desek a velkým koncertním šňůrám se jim totiž dařilo nahromadit miliony.
Papalášům se platy hvězd nelíbily
Zašlo to dokonce tak daleko, že proti tomu začali otevřeně vystupovat někteří funkcionáři komunistické strany. V roce 1989 se k ožehavému tématu vyjádřil třeba generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš.
„No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno, ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok. A další. Ne šest set, milion, dva miliony berou. Jandové a jiní… Každý rok,“ prohlásil ve svém projevu na Červeném Hrádku. Umělcům se to moc nelíbilo, krom jiného jistě i proto, že měl Jakeš s odhady jejich příjmů pravdu.
Mnoho umělců dnes říkává, že to tenkrát až taková hitparáda nebyla. Pravda ale je, jak už často bývá, někde „mezi“. Umělci si mohli skutečně vydělat velmi zajímavé částky, oproti tomu, jak to funguje dnes, se ale museli pořádně otáčet a většinou se skutečně nadřeli.
Za královské peníze otrocká dřina
Bez neustálého cestování po celé republice by to s jistotou nešlo. Vítězslav Vávra například dokázal za měsíc odehrát i třicet koncertů - mnohdy zvládl dokonce dva denně, a to navíc pokaždé v jiném městě. Za jeden koncert mohl dostat gáži kolem šesti set československých korun, a tak si za měsíc přišel na osmnáct tisíc. Pro úplnost dodejme, že to odpovídalo zhruba sedmi průměrným platům.
Také legendární zpěvačka Hana Zagorová mívala podobně napilno. Třicet vystoupení měsíčně u ní nebylo nic neobvyklého, účtovala si přitom stále fixní částku, ať už šlo o velký koncert ve sportovní hale, nebo v malém kulturním domě.
Většina umělců se domnívala, že si za své obrovské nasazení odměnu zaslouží a částky jsou tudíž adekvátní. „My jsme si ty peníze vyjezdili. 25 koncertů za měsíc, 250 koncertů za rok. Brali jsme 600 korun za koncert. To je jako kdyby Michael Jackson zpíval za 50 dolarů za koncert. Tím, že jsem prodával statisíce desek, a navíc jsem byl autorem hudby většiny skladeb, tak se to někde muselo projevit,“ vysvětlil Dalibor Janda v jednom z rozhovorů.
Karel Gott byl ve vatě nejvíc
Samotné koncertování by ale k budování bohatství pochopitelně nestačilo. Klíč úspěchu vězel především v prodeji desek. Tehdy populární vinyly se lisovaly v obrovských nákladech a umělcům generovaly ohromné zisky. Za jednotlivý prodej sice obdržel haléře, protože ale nebyl internet, kupovalo si desky mnohem více lidí, než dnes. Na účet tak interpretovi mohlo naráz přistát třeba i osmdesát tisíc.
Nejspíš nikoho nepřekvapí, že nejvíce za vodou byl Karel Gott. Jeho velkou výhodou totiž bylo, že jako jeden z mála mohl legálně vystupovat i za hranicemi, především v západním Německu. Za jeden velký koncert s orchestrem tehdy mohl dostat až sto šedesát tisíc korun. Musel sice ještě vyplatit své kolegy, zůstávalo mu ale sto dvanáct tisíc.
Zbytek peněz náležel orchestru a kapelníkovi Ladislavu Štaidlovi. „Karel měl za jeden koncert 70 procent a já dvě a půl procenta, což tehdy bylo asi 250 západoněmeckých marek, v přepočtu asi 4 000 korun, a to bylo, myslím, velmi krásné. Kapelník Láďa Štaidl to rozděloval velmi spravedlivě,“ zavzpomínal hudebník Ondřej Soukup.
Zdroje:
