Článek
Začalo to úplně nevinně. V červenci roku 1184 svolal římskoněmecký král Jindřich VI. do města Erfurtu sněm, během kterého měl být projednán a v ideálním případě také vyřešen spor durynského lankraběte Ludvíka III. s mohučským arcibiskupem Konrádem. Nikdo ze zúčastněných však jistě netušil, že celá sešlost skončí naprosto šílenou katastrofou a několik desítek z nich se už domů nikdy nepodívá.
O co vlastně v jejich sporu šlo? S nadsázkou bychom to mohli popsat jako komplikované sousedské vztahy. Arcibiskup Konrád z Mohuče totiž jednoho dne začal na kopci poblíž města Felsberg stavět hrad Heiligenburg.
Potíž ale byla v tom, že pevnost se nacházela poblíž panství lantkraběte Ludvíka III. a měla sloužit jako ochrana před jeho potencionálním útokem na arcibiskupa. Ludvík to ale vnímal jako pasivní agresi, protože stavba hradu probíhala na sporném území, které si nárokovali oba dva muži.
Římskoněmecký král Jindřich VI. na bizarním incidentu nakonec vydělal.
Sněm měl ukončit vleklý spor
Protože se jejich spor táhl již několik let a řešení situace se nepohnulo ani o píď, začal mít král obavy, že bude celá situace i nadále gradovat. Aby tomu zamezil, svolal výše zmíněný sněm. Hlavní jednání bylo naplánováno na 25. července a konalo se v kostele svatého Petra.
Kromě Ludvíka III. a arcibiskupa Konráda dorazilo mnoho šlechticů, duchovních hodnostářů a dalších členů jejich družin. Kolik lidí se sněmu zúčastnilo, není přesně známo, ale uvádí se, že jich mělo být kolem tří stovek.
Krále setkání nikterak netěšilo, naopak ho stavělo do poněkud patové situace. Dát za pravdu kterémukoliv aktérovi sporu totiž s sebou neslo zásadní strategické nevýhody a hrozbu dalších konfliktů. Atmosféra byla proto napjatá, až nakonec vygradovala událostí, kterou si nikdo nepředstavoval ani v těch nejčernějších snech.
Dohady skončily v žumpě plné exkrementů
Podlaha jednacího sálu už něco pamatovala. Byla pořádně ztrouchnivělá, a tak se stalo, že nápor rokujících šlechticů zkrátka nezvládla a v jednu chvíli se bez varování propadla. Aristokraté dopadli na podlahu o patro níž a velice se potloukli. To ale stále ještě nebyl konec.
Celá situace se následně opakovala, ani podlaha v nižším patře na tom totiž nebyla o mnoho lépe. Pod ní se ale nenacházelo další poschodí, nýbrž odpadní jímka na fakálie a také latríny. Osazenstvo sněmu tak skončilo v polotekutých exkrementech, splašcích a dalších nevábných tekutinách.
Několik desítek z nich se utopilo v moči a výkalech, další zabily padající kusy trámů a zdiva. Celkově si incident vyžádal šedesát mrtvých, jiné zdroje hovoří dokonce o rovné stovce.
Král měl nakonec z latrínové katastrofy prospěch
Král Jindřich VI., arcibiskup Konrád i lankrabě Ludvík III. měli štěstí a katastrofu přežili, protože se v době události zrovna nacházeli ve zděném výklenku s kamennou podlahou. Dolů je poté museli dostat za pomoci žebříků, což nebylo právě příjemné, ale mohli hovořit o štěstí, že vyvázli nezraněni.
Na spory všichni tři rázem zapomněli a dokázali se dohodnout na smírčím řešení až překvapivě rychle. Ve světle událostí jim zkrátka jejich neshody začaly připadat malicherné.
Král Jindřich VI. tak na setkání nakonec vydělal. Podařilo se mu ukončit vleklý konflikt bez vážných následků a kromě toho v žumpě smrti zahynuli téměř výhradně jeho odpůrci. Z toho důvodu se později začalo spekulovat, zda nemohla být nehoda náhodou předem zinscenovaná. Jak to ale doopravdy bylo, si dotyčný panovník vzal s sebou do hrobu.
Zdroje:
