Článek
Pravda, jak už to bývá, je někde mezi. A většinou trochu víc na straně reality než emocí.
Začněme fakty. Elektrokolo není motorka. Pořád musíte šlapat. Jen vám někdo trochu pomáhá. Což zní jako ideální kompromis mezi sportem a pohodlím. A přesně proto si našla elektrokola tolik příznivců. Umožňují jezdit dál, rychleji a bez toho, abyste po každém kopci litovali všech životních rozhodnutí. A to je nabídka, která se neodmítá.
Kritici namítají, že to není „pravá“ cyklistika. Že kdo nefuní do kopce, jako by ani nejel. Je to zajímavý argument, který by šel aplikovat i na jiné oblasti života. Například na výtahy nebo pračky. Ale nějak jsme si na ně zvykli. A nikdo už dnes neoslavuje ruční praní jako vrchol lidského výkonu.
Elektrokola také otevírají cyklistiku lidem, kteří by jinak zůstali stranou. Starší generace, lidé s omezenou kondicí nebo ti, kteří prostě nechtějí dorazit do práce zpocení jako po maratonu. Najednou mají možnost zapojit se. A to není málo. Cyklistika se tak stává dostupnější, což je trend, který dává smysl.
Samozřejmě, existují i extrémy. Jezdec na elektrokole, který projede kolem s výrazem, že právě vyhrál etapu závodu, může působit lehce komicky. Ale to je spíš otázka ega než technologie. A ego, jak víme, se vyskytuje i bez baterie.
Elektrokola nejsou konec cyklistiky. Jsou její další kapitolou. A jako každá novinka, i tahle si musí projít fází, kdy se o ní hodně mluví. Pak se usadí. A stane se běžnou součástí světa, kde se pořád šlape. Jen někdy s malou pomocí. A možná i s větším úsměvem.
