Článek
Uklidňující proto, že algoritmus nemá špatnou náladu, nezaspí ranní jednání ani se nenechá ovlivnit tím, že obžalovaný připomíná jeho bývalého souseda. Děsivého proto, že algoritmus si také nepamatuje, co je lidská pochybnost, soucit nebo prostý selský rozum, který občas zachrání situaci víc než třetí odstavec paragrafu.
Dnes už AI v justici pomáhá, aniž by si sundávala talár. Třídí dokumenty, hledá relevantní judikaturu a šetří čas lidem, kteří by ho jinak obětovali boji se šanony. Je to verze asistenta, který nikdy neodmlouvá a vždycky má nalezený precedent rychleji než lidská ruka. A právě tady někde začínají první hlasy, že by se dalo jít dál. Proč jen pomáhat, když by šlo i rozhodovat?
První problém nastává v okamžiku, kdy si uvědomíme, že právo není matematika. Dva plus dva jsou čtyři, ale dva lidé ve stejné situaci mohou dostat odlišný rozsudek a oba mohou být správné. Soudnictví není jen o pravidlech, ale o jejich výkladu, o kontextu, o lidské zkušenosti a o tom, že život občas funguje navzdory manuálům. AI miluje jasná data, ale svět je neustále zásobuje výjimkami, šedými zónami a situacemi, které se do tabulky nevejdou.
Další otázkou je odpovědnost. Když se lidský soudce splete, víme, koho obvinit, kritizovat nebo poslat na odborné školení. Když se splete algoritmus, vina se rozpustí v kódu, datech a dodavatelích. Odpověď „tak to vyšlo z modelu“ zní sice moderně, ale jako omluva v soudní síni zatím nefunguje. A představa, že se budeme odvolávat proti rozhodnutí verze 3.7.2, působí spíš jako úřednický horor než pokrok.
Optimisté tvrdí, že AI by aspoň byla spravedlivější. Žádné sympatie, žádné předsudky, žádné únavové chyby. Realisté připomínají, že umělá inteligence se učí z dat, která vytvořili lidé, a tudíž přebírá i jejich omyly. Algoritmus není morální bytost, ale zrcadlo společnosti. A pokud v tom zrcadle něco pokulhává, rozhodně to nepůjde vyřešit tím, že mu svěříme kladívko.
Často se proto mluví o budoucnosti, kde AI bude rozhodovat jednoduché, rutinní případy. Pokuty, administrativní spory, věci, kde už dnes většina lidí tuší výsledek dřív, než vůbec vstoupí do budovy soudu. Tam by automatizace mohla fungovat a možná i pomoci systému, který je chronicky zahlcený. U závažnějších kauz se ale pořád počítá s člověkem. Ne proto, že by byl dokonalý, ale proto, že dokáže pochybovat.
A tak odpověď na otázku, kdy bude v soudnictví rozhodovat už jen AI, zní poměrně střízlivě: nejspíš nikdy. A pokud ano, tak ve světě, kde jsme se už dávno rozhodli, že lidský faktor je spíš přítěž než hodnota. Do té doby se bude umělá inteligence posouvat blíž k soudním lavicím, ale talár jí zůstane symbolicky o číslo menší.
Možná je to tak v pořádku. Soudnictví není jen o efektivitě a rychlosti, ale o důvěře. A tu zatím lidé paradoxně snášejí lépe od jiných lidí než od bezchybného stroje. I když je ten stroj naprogramovaný tak, aby měl vždycky pravdu.
