Článek
Odpověď totiž závisí na mnoha faktorech, z nichž polovinu neumíme ovlivnit a tu druhou polovinu ani pořádně pojmenovat. Přesto se tváříme, že termín existuje, někde je zapsaný a někdo ho hlídá.
Optimisté tvrdí, že je to otázka několika málo let. Technologie se zrychlují, baterie zlevňují a nabíječky rostou u silnic jako houby po dešti, ideálně ty jedlé. Stačí prý jen vydržet, překonat drobné nepohodlí a svět se přepne do tichého, bezemisního režimu. Skeptici si mezitím počítají, kolik dnes stojí elektromobil, kolik stojí elektřina a kolik času zabere hledání funkční nabíječky v pátek odpoledne. Výsledek jejich výpočtu je spíš smích než revoluce.
Realita je někde mezi. Elektromobilita roste, to se nedá popřít. Jenže padesát procent vozového parku není padesát procent nových registrací. Je to polovina všech aut, která stojí na parkovištích, sjíždějí okresky a přežívají díky majitelům, kteří tvrdí, že „ještě rok, maximálně dva“. Automobilový park stárne pomalu a mění se ještě pomaleji. A to platí i v době, kdy se technologické změny jinak dějí rychleji než nové verze mobilních telefonů.
Dalším faktorem jsou peníze, o kterých se mluví nerado, ale bez nich se nehne ani ekologická myšlenka. Elektromobily jsou sice čím dál dostupnější, ale pro polovinu populace stále představují investici, nad kterou se vede rodinná rada delší než zasedání vlády. Navíc ne každý má možnost nabíjet doma, na chatě nebo v práci. A představa, že polovina národa bude pravidelně trávit večery u veřejných nabíječek, zatím nevypadá jako masově přitažlivá životní vize.
Pak je tu infrastruktura. Ano, nabíječek přibývá. Ano, jsou rychlejší. Ale když si představíme padesátiprocentní podíl elektromobilů, mluvíme o systému, který musí fungovat spolehlivě, masově a bez zbytečného stresu. Elektřina se musí někde vyrobit, někam přenést a někde rozumně rozdělit. V zemi, kde se i o opravě jedné křižovatky dokáže diskutovat celé desetiletí, je to výzva, která vyžaduje víc než jen dobré úmysly a tiskovou konferenci.
Zajímavé je, že samotní řidiči nejsou nutně proti elektromobilům. Spíš jsou proti slibům, které se neplní, a termínům, které se posouvají. Většina lidí nemá problém s novou technologií, pokud funguje bez dramat a nezruinuje peněženku. Problém nastává ve chvíli, kdy se z přirozeného vývoje stane morální povinnost a z osobní volby veřejná zkouška správného smýšlení.
Tak kdy tedy těch padesát procent přijde? Střízlivý odhad by řekl, že spíš ve třicátých nebo čtyřicátých letech tohoto století, a to ještě za předpokladu, že se věci budou hýbat správným směrem. Ne skokem, ale pomalu, s logikou a bez paniky. Elektromobily si své místo najdou, protože mají smysl v mnoha situacích. Ale představa, že během pár let změní podobu silnic k nepoznání, patří spíš do kategorie přání.
Do té doby budeme jezdit v pestré směsi starého a nového, spalovacího a elektrického, nadšení i pochybností. A možná je to tak v pořádku. Protože přechod na novou éru dopravy nebude o jedné magické hranici padesáti procent, ale o tom, že se auta přestanou řešit jako ideologická otázka a začnou být prostě prostředek, který dává smysl. A to je změna, která se nedá dát do grafu tak snadno.
