Článek
Od kyjů přes meče, děla, tanky až po technologie, které dokážou vymazat celé území rychleji než špatně kliknutý e‑mail v korporátu smaže kariéru. A pokaždé se tváříme strašně překvapeně, že to nedopadlo dobře.
Každá generace přitom ráda prohlašuje, že „my už jsme civilizovaní“. Máme mezinárodní smlouvy, kulaté stoly, summity, kde se podávají jednohubky a pronášejí velká slova o míru. Pak se někde ozve rána, slova se schovají pod stůl a jednohubky zhořknou. Války se v dějinách objevují s pravidelností ročních období, jen bez té romantiky barevného listí. Jsou vždycky poslední, nevyhnutelné a naprosto výjimečné. A také překvapivě podobné těm předchozím.
Lidstvo se tváří, že se z historie poučilo. Znamená to hlavně to, že si pamatuje poslední průšvih, ale ten předminulý už považuje za neaktuální. Muzea plná zbraní slouží k obdivování řemesla, nikoli jako varování. Památníky obětí se navštěvují jednou ročně s kytkou a druhý den se zase řeší, kdo má pravdu a kdo by si zasloužil pořádnou lekci. Člověk by řekl, že po tolika pokusech by mohl vzniknout aspoň manuál s názvem „Válčení: nedoporučeno“, ale patrně se ztratil mezi kapitolami o slávě a cti.
Na válkách je fascinující jedna věc: vždycky se najde někdo, kdo je skutečně chce. Obyčejně to nejsou ti, kdo by museli běžet první. Válka je strašně lákavá, pokud ji sledujete z bezpečné vzdálenosti, ideálně z kanceláře nebo obrazovky. Tam vypadá skoro jako strategická hra. Jen s tím rozdílem, že když to přeženete, neobjeví se nápis „game over“, ale seznam jmen, na která se nikdo ptát nechtěl.
A přesto, navzdory všem zkušenostem, technologiím, vědě a knihovnám plným varujících příběhů, pokračujeme. Možná proto, že paměť lidstva je krátká a jeho ego nekonečné. Možná proto, že mír je nudný a válka dramatická. Anebo prostě proto, že jsme se rozhodli, že opakování téže chyby zní lépe, když jí říkáme „nová situace“.
Tak si můžeme gratulovat. Dokážeme poslat sondy k planetám, komunikovat v reálném čase přes půl světa a spočítat pravděpodobnost srážky asteroidů. Jen se pořád neumíme domluvit, aniž bychom u toho něco zapálili. Lidstvo je zkrátka nepoučitelné. A kdyby se jednou vyhlašovala olympiáda v opakování historických chyb, máme zlatou jistou. Už několik tisíc let po sobě.
