Článek
Realita je samozřejmě ještě horší. Velmistři totiž nepřemýšlejí v tazích, ale v příbězích. Zatímco běžný smrtelník řeší, jestli má pohnout jezdcem nebo střelcem, velmistr už vidí celou partii jako film – s dramatem, zápletkou i nevyhnutelným tragickým koncem pro vás.
Zásadní rozdíl mezi amatérem a velmistrem není v tom, že by ten druhý byl nějaký mimozemšťan. I když někdy to tak působí. Rozdíl je v tom, že velmistr neustále přemýšlí o tom, co chce jeho soupeř. Ano, čtete správně. On se nezajímá jen o sebe, což je pro většinu z nás už samo o sobě podezřelé. Každý tah je dialog. Vy něco řeknete, on odpoví. A zatímco vy se snažíte říct „dám mat“, on slyší „právě jsem ti otevřel diagonálu na krále, prosím, využij toho“.
Velmistři mají také nepříjemný zvyk počítat varianty. Ne jednu, ne dvě, ale klidně deset. A to ne povrchně, ale do hloubky, která by běžného hráče přivedla k existenciální krizi. Když amatér počítá, skončí u „a pak asi nějak vyhraju“. Velmistr skončí u „a v této konkrétní pozici po 17. tahu soupeř vzdá, protože nemá žádnou rozumnou obranu“. Ten rozdíl je zhruba jako mezi tím plánovat víkend a plánovat invazi.
Pak je tu intuice, o které se rádo mluví, protože zní tajemně. Ve skutečnosti je to jen nahromaděná zkušenost. Velmistr už viděl tolik pozic, že jeho mozek reaguje rychleji než jeho ego. Ví, že některé věci prostě nefungují, i když vypadají lákavě. To je mimochodem schopnost, která by se hodila i mimo šachovnici, ale tam ji většinou ignorujeme.
A nakonec je tu disciplína. Velmistr se nenechá unést emocemi. Když má špatnou pozici, nehází figurky po místnosti, i když by to občas bylo pochopitelné. Sedí, počítá a hledá cestu ven. Šachy jsou totiž hra, kde se prohrává pomalu. A velmistři vědí, že i z beznadějné situace se dá vytěžit aspoň remíza – pokud ovšem nezačnete hrát jako člověk, který si myslí, že „to nějak dopadne“.
