Článek
Dneska sedí vedle vás v práci, doma, v mobilu, a co je nejhorší — často dělá věci rychleji a bez keců. Což je v českém pracovním prostředí podezřelé samo o sobě.
Firmy ji milují. Ne proto, že by jim rozuměly, ale protože zní levně. Manažer, který ještě před rokem nevěděl rozdíl mezi Excelem a Wordem, dnes mluví o „implementaci AI řešení“ s výrazem člověka, který právě objevil oheň. Ve skutečnosti tím myslí, že někdo ve firmě otevřel chatbot a začal ho používat místo vlastního mozku. Což je mimochodem první případ v historii, kdy se outsourcing týká myšlení.
Zaměstnanci mají trochu jiný pocit. Ne snad že by se báli, že je AI nahradí — Češi mají přirozený talent přežít jakýkoli systém, včetně toho, který ještě ani pořádně nefunguje. Spíš jde o to, že najednou někdo (nebo něco) dokáže napsat report, prezentaci i mail šéfovi během tří minut. A vy tam sedíte, ladíte třetí větu už půl hodiny a říkáte si, jestli by nebylo jednodušší jít chovat alpaky.
Nejzajímavější je, jak rychle se změnila naše morálka. Ještě před pár lety by bylo nemyslitelné odevzdat práci, kterou napsal někdo jiný. Dnes? „Pomohl mi s tím nástroj.“ Nástroj, jasně. Stejně jako je bagr nástroj — taky vám s ním nikdo nevyčítá, že nekopete základy lžičkou.
Školy mezitím panikaří. Učitelé zkoušejí vymýšlet úkoly, které AI nezvládne. Studenti zkoušejí AI, která zvládne i ty úkoly, které ještě neexistují. Je to taková digitální verze závodu ve zbrojení, jen místo tanků se vyrábějí eseje o smyslu života, které zní překvapivě rozumně na to, že je psal algoritmus.
A pak je tu ta zvláštní věc: čím víc AI umí, tím víc si začínáme vážit obyčejných lidských chyb. Najednou je podezřelé, když je text bezchybný. Když někdo napíše mail bez překlepu, bez zbytečné emoce a bez pasivně-agresivní poznámky na konci, všichni zbystří. „To psal kdo? Ty, nebo robot?“ ptá se kolega, zatímco si v duchu říká, že ten robot má asi větší šanci na povýšení.
Budoucnost? Ta bude pravděpodobně mnohem méně dramatická, než si myslíme. AI nám nevezme práci. Jen nám vezme výmluvy. Najednou nebude možné říct, že „to nejde“, když vedle vás sedí něco, co to zvládne za pět vteřin. A to je možná ta nejděsivější část celé revoluce.
