Jak se v Luhačovicích chrání krajina. Když se to teda hodí

V české komunální politice existuje fascinující ekologický úkaz. Říká se mu „selektivní ochrana přírody“. V praxi funguje jednoduše: když něco vidíte z terasy, je to ekologická katastrofa. Když to vede za kopcem a odvede kamiony od kolonády, je to strategická infrastruktura.

A přesně tímto směrem se vydaly Luhačovice pod vedením starosty Ležáka. Město, které se stylizuje do role obránce krajiny před „devastujícími“ větrníky a stožáry vysokého napětí, současně s téměř zenovým klidem tlačí více než devítikilometrový asfaltový zářez do karpatských hřebenů.

Protože jak všichni víme, stometrový stožár je barbarství. Ale několik kilometrů betonu, náspy, mosty, kácení lesů, zářezy do údolí a fragmentace biotopů? To je přece harmonický rozvoj regionu.

Celé je to krásně vidět na tom, jak pružně funguje ekologická citlivost úřadů. Posudky EIA u obchvatu blahosklonně konstatují, že zásahy do biokoridorů a krajinného rázu budou jen „slabé až středně silné“. Přeloženo z úředničtiny: „Ano, rozřízneme kus krajiny, ale auta už nebudou jezdit kolem oplatků a minerálky.“

Kdyby podobnou formulaci někdo použil u větrného parku, následovalo by několik let správních žalob, petic, článků o zničeném horizontu a nejspíš i veřejné čtení Apokalypsy na náměstí.

Nejkrásnější je ovšem práce s územním plánem. Když šlo o větrníky nebo vysoké napětí, zastupitelstvo se tvářilo, jako by bránilo poslední zbytky Šumavy před těžbou uranu. Krajina byla najednou posvátná, nedotknutelná a chráněná pro budoucí generace. Prakticky ekologický Jeruzalém.

Jenže když město potřebovalo vlastní rozvojové změny, územní plán se začal měnit s lehkostí powerpointové prezentace. Změny č. 4 a 5 prošly hladce, bez ekologického transu, bez řečí o zničeném rázu krajiny a bez dramatických tiskových konferencí o ochraně horizontů.

Dokonce i dotčené orgány státu v některých případech suše oznámily, že změny není třeba ani posuzovat z hlediska EIA. Což je fascinující moment. Když se staví infrastruktura pro auta, stát najednou objeví zenový buddhismus. Když jde o energetiku, přepne do režimu militantního krajinářství.

A celé to dokonale shrnuje moderní českou definici ekologie:

větrník = útok na civilizaci,

asfaltový koridor = veřejné dobro,

stožár vysokého napětí = zničení krajiny,

kamionová doprava = tradice a prosperita.

Ve výsledku tedy nejde o ochranu přírody. Jde o ochranu komfortu. Pokud infrastruktura přinese užitek přímo místním obyvatelům, ekologické principy se ohnou jak plastová vidlička v mikrovlnce. Pokud má infrastruktura sloužit širšímu veřejnému zájmu, náhle se vytahují argumenty o krajině, horizontu, biodiverzitě a budoucích generacích.

Starosta Ležák tak nevědomky vytvořil učebnicový příklad českého NIMBYismu:

„Přírodu musíme chránit. Ale hlavně tam, kde by mohla překážet nám.“

Nemám přitom problém ani s obchvatem, ani s výstavbou energetické infrastruktury. Každá civilizace něco staví a každá stavba znamená určitý zásah do okolí. Silnice mají svůj význam stejně jako nové zdroje energie nebo distribuční sítě. Problém není samotná výstavba. Problém je intelektuálně nepoctivý způsob, jakým se o ní vede debata.

Extrémně alibisticky totiž působí situace, kdy jedna část infrastruktury dostává nálepku „nepřijatelného zásahu do krajiny“, zatímco druhá — často s násobně větším fyzickým dopadem — je prezentována téměř jako ekologická služba veřejnosti. Jednou je krajina nedotknutelný chrám budoucích generací, podruhé jen prostor, kterým lze bez větších emocí protáhnout několik kilometrů asfaltu, zářezů, mostů a kamionové dopravy.

Zlatí komunisti. Ti kvůli uhlí bourali celá města a kvůli přehradám zaplavovali celé vesnice. Dnes stačí jeden větrník na horizontu a část komunálních politiků se tváří, jako by šlo o ekologickou apokalypsu. Přitom současně bez větších emocí podporují kilometry asfaltu, zářezy do krajiny a masivní dopravní stavby, protože ty se zrovna politicky hodí.

Chceme moderní stát? Pak si musíme přestat nalhávat, že krajina může zůstat navždy zakonzervovaná jako pohlednice z roku 1930. Krajina se vždy měnila — kvůli železnicím, silnicím, přehradám, továrnám, elektrickým sítím i městům. A mění se dál. Rozdíl je jen v tom, zda ty změny děláme racionálně a podle jasných pravidel, nebo hystericky podle toho, co se zrovna politicky hodí.

Zdroj:

https://www.facebook.com/marian.lezak/?locale=cs_CZ