Článek
V poslední době sledujeme posun v tom, jak společnost vnímá hranici mezi zákonností a morálním apelem. Aktivisté, kteří bez svolení instalují skryté kamery do velkochovů či na jatka, bývají označováni za hrdiny. Jejich akce mají mediální dosah a podporu některých politiků – například ministra zemědělství Marka Výborného. Ačkoliv jde o porušení zákona, reakce společnosti je často spíše soucitná nebo obdivná.
To by samo o sobě nebylo nutně problematické, pokud bychom vedli otevřenou debatu o mezích občanské neposlušnosti. Jenže namísto dialogu často dochází k tichému akceptování precedentu: některé cíle jsou považovány za natolik ušlechtilé, že kvůli nim právo ustupuje. Tento postoj však vyvolává znepokojení.
Základním principem právního státu je rovnost před zákonem. Pokud budeme činy hodnotit nikoliv podle jejich souladu se zákonem, ale podle toho, zda se nám líbí jejich záměr, pak ztrácí právo svou nestrannost. Vzniká prostředí, v němž legitimita vychází z aktuálního společenského vkusu namísto předem daných pravidel. A to je cesta k morálnímu relativismu, nikoliv k právní jistotě.
Podívejme se na fakta. Spolek Zvířata nejíme tvrdí, že za dva roky pořídil záběry z více než dvaceti zařízení. Výsledkem jsou čtyři krátká videa, která ukazují opakující se scény o délce přibližně dvaceti minut. Pouze v několika případech došlo k potvrzení porušení zákona.
Pokud by se jednalo o rozsáhlé systémové selhání, nebylo by na místě zveřejnit širší a detailnější důkazy? Nehrají zde zásadní roli výběr záběrů, jejich kontext a forma prezentace?
Představme si jiný scénář: Co kdyby někdo nainstaloval skryté kamery v kanceláři ministra, aby odhalil zákulisní jednání? Nebo třeba v redakci Deníku N, České televize, Seznam Zpráv nebo Katolického týdeníku – vše pod záminkou veřejného zájmu? Pravděpodobně by to bylo společensky i právně neakceptovatelné, bez ohledu na to, co by kamery zachytily.
A právě zde je klíčový bod: buď právo platí pro všechny stejně, nebo se začne ohýbat podle momentálních sympatií. Takový přístup podrývá důvěru v právní řád. Tolerance vůči nezákonnému jednání kvůli „ušlechtilému“ cíli vede k nejistotě a erozi rovnosti před zákonem.
To však neznamená, že bychom měli ignorovat témata, na která aktivisté upozorňují. Utrpení zvířat je závažný problém. Ale způsob, jakým jej řešíme, má širší důsledky. Jde o důvěru v instituce, o předvídatelnost práva a o společně sdílené normy.
Jestliže stát začne selektivně přehlížet porušování zákonů, přestává být nestranným garantem práva. Veřejné mínění pak nahrazuje zákon — a v takovém prostředí se hrdinou stává ten, kdo má větší podporu, ne ten, kdo dodržuje pravidla.
Právní stát však není odrazem morální popularity. Jeho úkolem je chránit svobodu jednotlivce prostřednictvím předvídatelných a pro všechny platných pravidel. Ustoupíme-li od tohoto principu, riskujeme, že místo spravedlnosti nastoupí svévole — a s ní i úpadek důvěry v demokratické instituce.
