Článek
Změna postojů Bílého domu vůči prezidentu Volodymyru Zelenskému není náhodná - stojí za ní několik zásadních faktorů:
- Střet zájmů v energetice: Zásadním katalyzátorem roztržky se stal konflikt v energetické oblasti. Zatímco Ukrajina v rámci své obranné strategie intenzivně útočí na ruskou rafinérskou infrastrukturu, Trumpova administrativa paralelně vyjednávala s Moskvou o uvolnění dodávek ruských paliv na globální trhy za účelem snížení inflace a cen energií v USA. Odmítnutí Kyjeva tyto útoky přerušit vnímal Washington jako přímé narušení vlastních hospodářských priorit.
- Prohloubení nedůvěry: Ostrá reakce prezidenta Zelenského na dočasné uvolnění amerických sankcí vůči Rusku prohloubila osobní i institucionální nedůvěru. Donald Trump nahlíží na zahraniční politiku optikou obchodního vyjednávání; vnímá-li partnera jako nepřizpůsobivého nebo neschopného kompromisu, má tendenci ho z vyjednávacího procesu zcela vytlačit.
- Návrat ke sférám vlivu: Trumpův požadavek na obměnu ukrajinského vedení a deklarovaná snaha dojednat mír přímo s Vladimirem Putinem odrážejí návrat k tradiční geopolitické doktríně sfér vlivu. Spojené státy se tím staví do role arbitra, který usiluje o přímou dohodu s Moskvou a Ukrajinu staví do pozice aktéra, který se bude muset přizpůsobit.
Po prohlášeních Donalda Trumpa, že Volodymyr Zelenskyj není schopen či ochoten dojednat s Vladimirem Putinem mír, usiluje o pokračování války a že nastal čas na změnu v čele Ukrajiny, lze očekávat výrazné omezení či úplné zastavení bezplatných grantů a přímých zbraňových dodávek. Americká pomoc bude buď striktně podmíněna politickým chováním Kyjeva, nebo plně zastavena, pokud Ukrajina nepřistoupí na stanovené vyjednávací podmínky.
Z hlediska americké politiky dochází k průlomovému posunu: Washington dává jasně najevo, že primární odpovědnost za bezpečnostní a finanční stabilizaci Ukrajiny musí převzít evropské státy NATO a Evropská unie. Nejedná se o pouhý impulsivní výkyv v Trumpově rétorice, ale o strategickou změnu paradigmatu. Pro Ukrajinu to znamená ztrátu klíčového bezpodmínečného spojence a přechod do fáze, kdy čelí intenzivnímu tlaku na přijetí kompromisního řešení konfliktu, o jehož konturách se rozhoduje primárně mezi Washingtonem a Moskvou.
Evropští lídři (zejména Francie, Německo a vedení EU) však diktovaný mír „o Ukrajině bez Ukrajiny“ odmítají a zdůrazňují, že Kyjev musí být přímým účastníkem jednání. Samotný Volodymyr Zelenskyj vnímá představu míru dojednaného bez přítomnosti Ukrajiny jako zradu, přímou hrozbu pro ukrajinskou suverenitu a nefungující iluzi.
Nalezení míru bez ztráty ukrajinských území je za těchto podmínek - bez masivního zapojení Evropy nebo zásadního zvratu v ruském postoji - vysoce nepravděpodobné. Přímý přechod evropských států do otevřeného vojenského konfliktu s Ruskem je však i přes vyostřenou rétoriku a ústup USA extrémně nepravděpodobný.
Za této konstelace může válka trvat i několik desítek let a proměnit se v novodobou „třicetiletou válku“. Pokud se stávající patová situace nevyřeší politickým kompromisem ani totálním vojenským vítězstvím jedné ze stran, konflikt přejde do fáze opotřebovávací či zmrazené války.
Z Ukrajiny se tak může stát permanentně militarizovaný region s dočasně zmrazenou frontou. To vše ovšem platí za jediné zásadní podmínky: že nedojde k použití ruských jaderných zbraní, které by dramaticky změnily nejen charakter války na Ukrajině, ale měly i katastrofální dopad na život na naší planetě.
V opotřebovávací válce nakonec vítězí ten, kdo disponuje většími lidskými i materiálními zdroji – samotná víra ve vítězství nestačí. Bez masivní a trvalé podpory ze strany EU je vývoj na válčišti celkem jasně predikovatelný.
Na závěr není od věci si připomenout dvě známá lidová moudra: Když se dva perou, třetí se směje a Jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Kéž by v tomto případě platilo i to třetí: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá!
