Chráněný bobr, nechráněná příroda?

Pod vodou dokážu vydržet i dvacet minut. Okusuji lýko stromů a ničím břehy, ale protože jsem chráněn, mohu si v přírodě dělat, respektive třeba i ničit vše, co chci. V Česku mne na přelomu 18. a 19. století úplně vyhubili, ale v druhé polovině osmdesátých let jsem se začal postupně vracet do kraje pod Pálavou z Dolního Rakouska. Zvlášť rychle jsem se v Čechách zabydlel až po sametové revoluci – ještě v roce 2008 nás v Čechách pobývala jedna tisícovka, z toho v lužních lesích na jižní Moravě asi polovina z tohoto počtu. Ale už o 12 let později se naše populace rozrostla na 15 000 jedinců. V přírodě totiž nemáme přirozené nepřátele a jsme chráněni jak českou, tak evropskou legislativou jako „silně ohrožený druh“.

Z lužních lesů na povodí dolní Dyje pod Novomlýnskými nádržemi (obzvlášť se mi zalíbilo na starém korytu řeky Dyje v přírodní rezervaci Křivé jezero) jsem se rychle rozšířil severně k Brnu. Moji přítomnost rychle odhalí okousané kmeny stromů a provrtané břehy, ve kterých si stavím nory.

Mnozí lidé si o mně mylně myslí, že si na menších tocích stavím hráze z větví proto, abych zvýšil vodní hladinu a měl tak větší šanci na ulovení nějaké té ryby. To je ale velký omyl, protože jsem býložravec a moje strava se skládá výhradně z měkkých dřevin a bylin. Hráze stavím jen proto, že si tak udržuji stabilní prostředí pro své nory a cítím se v nich bezpečněji před vlky nebo rysy. Ale těch je málo, anebo tam, kde se vyskytují nejsem zase já :D

Velice brzy jsem se z jižní Moravy rozšířil na sever, a tak dnes mohu řádit i v okolí Brna na Zlatém potoku, který teče z Kobylnice přes Sokolnice směrem k obci Telnice. Proto mají lidé na mne různé názory: jedni se těší z mého návratu do přírody, pro druhé jsem škůdcem, který ničí stromy kolem řek.

Však se podívejte, co umím udělat!

Co myslíte, zasluhuji si ochranu, i když jsem takový ničitel?

Zdroje:

Bobr evropský https://cs.wikipedia.org/wiki/Bobr_evropsk%C3%BD