Článek
Werich nebyl jen hercem či spoluzakladatelem Osvobozeného divadla. Pro starší generaci představoval – zejména v těžkých dobách okupace – morální maják a hlas rozumu.
Byl člověkem, jehož některé věty bylo možné tesat do žuly - například ty, ve kterých zmiňoval věčnou existenci lidské hlouposti. Uveďme si tady alespoň tři:
„Lidská hloupost je tak nekonečná, až to bolí. Ale nejhorší je, když se s ní spojí aktivita.“
„Proti hlouposti se nedá bojovat. To se musí přežít. Když proti ní bojuje chytrej člověk, tak prohraje, protože blbost má obrovskou setrvačnost.“
„Hloupí lidé mají obrovskou výhodu: nikdy nepochybují sami o sobě. Kdežto inteligentní člověk pořád přemýšlí, jestli se třeba nemýlí.“
Položme si otázku: Čím je Jan Werich pro mladou generaci dnes?
Zjistit to můžeme snadno – stačí vyjít na ulici a zeptat se prvního teenagera s telefonem v dlani: „Co ti říká jméno Jan Werich?“ Odpovědí bývá nejčastěji jen zdvořilé zaváhání, rozpačitý úsměv, nebo v tom lepším případě matná vzpomínka na film Císařův pekař a pekařův císař.
Metaforický humorný nadhled Osvobozeného divadla či dialogy s Miroslavem Horníčkem, už úplně zapadly do vrstvy prachu, do které občas sáhnou pouze divadelní historici a pamětníci. Není to chyba dnešní mládeže, ani selhání školství, že se u nich jméno Jana Wericha vytratilo, ale neúprosná přírodní zákonitost - světská pomíjivost.
To, co pro jednu generaci znamenalo absolutní vrchol intelektuálního a uměleckého vyžití, se pro generaci následující stává povinnou četbou a pro tu další pouhým heslem v encyklopedii.
Jan Werich reprezentoval svět, ve kterém mělo slovo ještě váhu, ve kterém se mezi řádky protlačovala pravda proti totalitní moci a kde byl humor jemnou zbraní. Jenže dnešní svět je jiný: zrychlený, přímočarý, přesycený vizuálními impulsy; není v něm čas přemýšlet nad jinotaji a jemnými narážkami. Divadelní dialogy z 30. let nebo filosofické glosy ze 60. let dnes mají jiný rytmus, a mladé stěží mohou zaujmout.
Nemá však smysl dnešní mládež soudit, ostatně sami jsme v jejich letech nebyli jiní: tak jak nám mohlo být na základních školách generačně vzdálené téma Osvobozeného divadla, pro dnešního mladého člověka je takovou dávnou minulostí například téma Sametové revoluce.
Jiří Voskovec and Jan Werich ve hře Kat a blázen (Osvobozené divadlo, 1934)
Mizející stopa Jana Wericha tak v paměti národa není výjimkou, ale pravidlem. Kam se poděli všichni ti obdivovaní rétoři antického Říma, naše prvorepublikové filmové hvězdy nebo odkaz prvního porevolučního prezidenta Václava Havla?
Všechno podléhá stejnému zákonu. To, co se dnes zdá neotřesitelné a nesmrtelné - potká jednou přesně tentýž osud.
Za padesát let se budou potomci dnešních teenagerů stejně rozpačitě ptát nad jmény, která dnes plní titulní strany novin a sociálních sítí. Komu co řekne jméno Babiš, Pavel, nebo Krainová či Hanychová?
Jedno naše pořekadlo říká: „Světská sláva - polní tráva“. Jan Werich sám to ve svých textech a úvahách velmi dobře věděl a dokázal se lidské pomíjivosti s nadhledem smát.
Možná by ho tedy dnešní nezájem mladých ani neurazil. Jen by potáhl ze své dýmky, usmál se lišácky pod vousy a konstatoval, že svět se zkrátka točí dál - ať už s námi, nebo bez nás.
Anketa
Zdroje a odkazy:
video youtube https://www.youtube.com/watch?v=97QRvUPYl8c
