Článek
Připomeňme si éru legendárních digitálek Kessel a Montana - a pojďme se podívat, kolik procent z tehdejší výplaty nás tahle sedm melodií hrající paráda stála.
Sehnat v socialistickém Československu digitální hodinky byl oříšek - buď jste se museli za nimi vydat za hranice, nebo je zakoupit v Tuzexu či sáhnout po sovětských Elektronikách, které připomínaly tank a stály kolem devíti stovek. Naštěstí existovala ještě další možnost: šedý trh, na němž kuli pikle šikovní vietnamští dělníci.
Sovětské digitální hodinky Elektronika
Samotný nákup digitálek měl nádech konspirační schůzky. Prodejce bylo nutné nejprve nenápadně oslovit. Ten následně zkontroloval obzor, a jakmile měl jistotu, že vzduch je čistý, vytáhl z montérek ušmudlaný kapesník plný blýskavých pokladů. Hlavní distribuční sklad měl přitom bezpečně uložený v dílenském stolku.
Rychlost a tajnůstkářství měly svou daň - kupující leckdy rozbalil balíček až doma a s hrůzou zjistil, že „nové“ hodinky jsou bez baterie, nebo mají sklíčko poškrábané tak, že čas šlo spíše jenom odtušit.
Největšími legendami byly značky jako Kessel, Montana, Casio či Timetron. Měly čtyři tlačítka a uměly zahrát sedm melodií. Když v tiché školní lavici, v kině nebo divadle, začala hrát Óda na radost nebo Für Elise, jejich majitel se rázem stal centrem pozornosti. Na pracovní poradách se vždy v celou hodinu (respektive v rozsahu pár desítek vteřin před a po) ozývalo hromadné pípání, jako kdyby do místnosti právě vlétlo hejno vrabců.
Hodinky s kalkulačkou byly ta „nejvyšší liga“
Zatímco dnes se dají koupit klasické digitální hodinky za pár korun, před rokem 1989 šlo téměř o investici - na začátku 80. let stály novinky 300 až 400 Kčs. Koncem 80. let jejich cena klesla na 150 až 250 Kčs (ale dala se usmlouvat i menší částka, ale smlouvat jsme tehdy moc neuměli).
Když to srovnáme s tehdejšími příjmy - průměrná hrubá mzda v roce 1989 činila zhruba 3 170 Kčs (čistého kolem dvou a půl tisíce) –, obyčejné digitálky spolkly 5 až 10 % měsíčního platu. Dnešním pohledem by to odpovídalo zhruba dvěma až třem tisícům korun.
Za zmínku stojí také jejich kvalita: chrom mizel rychlostí blesku, ocelový řemínek fungoval spíš jako pilka na maso a při první tlačenici v autobusu vzal za své. Stačila silná přeháňka nebo prudké slunce a displej nadobro zčernal. Korunovačním klenotem zkázy pak byla tlačítka po stranách - ta se vymačkala tak spolehlivě, že o seřízení času si mohl majitel nechat jen zdát. Samostatnou kapitolou pak bylo shánění kulatých baterií pro napájení hodinek.
Přesto na tyhle pípající potvůrky vzpomínáme s úsměvem. Byly takovým malým, dostupným oknem do technologický vyspělého světa.
A co vy, vzpomenete si ještě na své první digitálky? Napište do diskuze.
Anketa
Pokud vás článek zaujal, ještě si přečtěte:
