Článek
Jak mám hrát kámoše (a někdy dokonce i vrbu!) někomu, čí tělo, vůni a každý detail intimity mám vypálené do paměti? Nebyl jsem to já, kdo ze vztahu odešel, a teď se mám tvářit jakože nic a vše odpuštěno?
Jasně, většina chlapů umí sex a cit oddělit (z tohoto pohledu asi nejsem chlap). Jenže vnitřní „majetnický reflex“ nejde vypnout mávnutím proutku. Představa, že si se svou bývalkou sednu na kávu, budeme rozebírat pocity jako dva platoničtí kamarádi a já budu pasivně čekat, až jí na displeji blikne zpráva od toho jejího nového? Sory, ale z toho se mi svírá žaludek a vaří ve mně krev.
Myslím si, vlastně jsem o tom přesvědčen, že když chlap přistoupí na hru na „kámoše“, málokdy je v tom čisté přátelství. Většinou je to z jeho strany fakt jen zoufalá záchranná brzda: chce ji mít pořád na dohled, pod svou kontrolou, chránit ji a v duchu doufá, že si to rozmyslí a vrátí se.
Raduje se z každého jejího náznaku, který by se mohl vysvětlovat tak, že ještě existuje malá jiskřička naděje na obnovení vztahu, i když oheň někdejší lásky byl zalit hektolitry vody.
Holky to mají jinak. Vybulej se hned na začátku, zatímco na chlapa to největší dno a depka padne až s odstupem pár měsíců - přesně ve chvíli, kdy ona už je v pohodě a vyrovnaná. A vidět bývalou partnerku šťastnou po boku jiného chlapa? To není zkouška zralosti, to je absolutní úder na mužské ego (i srdce).
Pokud má přátelství mezi bývalými partnery vůbec někdy fungovat, existuje jediné pravidlo: úplný odstup a nulový kontakt. Minimálně na půl roku. Dokud nevyšumí chemie, žárlivost a majetnické choutky, žádné kamarádství neexistuje. Někdy to však trvá krapet dýl, celý život.
Ale ať už je to jakkoliv, my muži bychom si měli dokázat zachovat hrdost a nedělat ze sebe šašky. Přece se říká, že ‚pro jedno kvítí slunce nesvítí‘. Ta pravá určitě někde čeká - a bude ještě lepší!
