Článek
Jako opravdu netuším, jak to má většina mužů, ale já jsem (nebo spíše byl) přímo posedlý elektronikou. To máte takhle: s manželkou sdílíme všechny možné životní situace. Jakmile ale vejdeme do nějakého nákupního centra, naše společná cesta životem se rychle – a dnes už beze slov - totálně rozdělí (někdy se zdá, že navždy). Manželka zamíří „někam“, aby vyřídila cosi „zodpovědného“, no a já do nějaké prodejny elektra, abych se pokochal, co je na pultech nového. Jen vždy řeknu: prosím tě, tak za hodinu se sejdeme tady a pak půjdeme společně na nákup (potravin). Nikdy se to ale nepodaří, bo manželka má zřejmě jiný čas než já, jinak si to vysvětlit nedovedu. Prostě její hodina jsou mé hodiny dvě (minimálně), ale já se na ni proto už dávno nezlobím. Nakonec zlobou a vnitřním napnelismem si hlavně škodím sám sobě, ne? Takže, co se děje po našem rozchodu?
Většinou to, že mezi regály elektra obhlížím věci, které jsem tam viděl už minule. Nejhorší je, že vystavený sortiment mne ničím nešokuje, ba dokonce ani nepřekvapuje. Jaké krásné časy to byly, když se na pultech objevila první led svítidla, solární panely, powerbanky, flešky, SSD disky … Jeden nevěděl, co dřív nakoupit, a hlavně – kde na to vzít.
Máte je už doma. Nepotřebujete je - alespoň ne nutně. A přesto je koupíte!
Při poslední návštěvě OC v Brně Modřicích – bylo to tento víkend - jsem hrůzou zjistil, ŽE NIC NEPOTŘEBUJI, ŽE VŠECHNO MÁM. Víte, to je strašné zjištění. To je jako, kdyby vám někdo navždy zakázal se na něco těšit. Snad desetkrát jsem obkroužil všechny regály, a výsledek byl pořád stejný: NIC, NENÍ TU NIC, CO BYCH SI MOHL KOUPIT!!!
Přitom ještě poměrně nedávno mé chování bylo jiné. Stejně jako ženy ujíždí třeba na kabelkách, já jsem ujížděl jednoznačně na všem, co souvisí nějak s energií, světlem a zvukem. A tak mám doma skladiště svítilen, pamětí a sluchátek, že bych si na venkově s nimi mohl otevřít malý obchod. Ale co nadělat, když si za DOBROU cenu koupíte něco, a pak za týden uvidíte na pultu ještě něco lepšího za výrazně nižší cenu?
Teď si asi řeknete, že jsem křeček. Nevím, ale snad je pro mé chování polehčující okolností to, že většinu věcí, které se mi líbí, a tak je koupím (i když je nepotřebuji), rozdám vnoučatům. Nakonec, svou koupí podporuji český obchod, potažmo růst HDP. No ne? Jen nevím, co budou říkat má vnoučata teď, když z obchodu odcházím s prázdným nákupním košíkem. A co na to Česká republika.
Takže, jak dopadl náš poslední (ne)společný nákup? Manželka nové náušnice a několik kusů letního oblečení a u mě pouze bolavá bedra. Ono chodit pomalou chůzí po tvrdé dlažbě dvě hodiny bez možnosti odpočinku není jen tak. Nakonec mne doma z nepohody a rozčarování vyléčila až Krušovická 12 v plechovce za 16 kč. Jen kdyby v noci nebyla po ní taková strašná žízeň!
